PIM 2002

Pražský mezinárodní maratón

neděle 19. 5. 2002

Letos to nebude tak dlouhý jako předloni, nebudu se zmiňovat o tom, co jsem kde snědl a kde vypustil, bylo by to nudný.

Už vím i kde začít, poděkováním rodičům za to, že mě naučili běhat a za to, že mi to ještě trpí. Pokračovat budu tím, že jsem se i letos připravoval. Pravda, trénovat se mi opět moc nechtělo, ale už v zimě jsem kdesi prohlásil svůj cíl (mimochodem žádnou novinku) zaběhnout maratón pod tři hodiny. Po časech 3.08 z roku 98 a 3.13 z předloňska by to byl sice zvrat v tendenci, ale jinak by snad ani nemělo smysl maraton běžet. Nevím v který hospodě to bylo, ale jak jsem tohleto řekl nahlas, zaslechl mě Daw a po chvíli nadhodil neobvyklou sázku. "Kdo z týhletý party dá maraton pod tři, tomu koupím suda." Míra začal dělat ramena a hned že jde do toho s náma, v tý opilecký pýše to sliboval i kdekdo další. Vypadalo to, že nás bude pěkná banda... Hele, utíkám od tématu, píšu přeci o přípravě. Takže, běhat jsem začal asi měsíc před závodem, s Dawem. Ten kluk byl sám proti sobě, aspoň co se sudu týče. Ale když dal tak nesmyslnou jednostrannou sázku...

První trénink vedl z Prahy na sever. Sraz v 19.00 na Holešovickým nádraží. Daw běží s ruksakem (má v něm flísku všudybylku), čemuž se zprvu divím, ale při dalších trénincích si na tuto jeho malou úchylku zvykám. Přebíháme tramvajovej most do Tróji, okukujem kanál a podél vody běžíme kam nám síly dovolí. Po několikátý výzvě k obratu mě Daw opět umlčuje: Hele, tam jsou baráky tam bude most. Tímto stylem dobíháme v osm k přívozu v .. "Hele, přívoz! Tak tady asi jen tak hned žádnej most nebude." Povídám. "No jo, to by se ten převozník asi neuživil. Ale jezdí to ještě?" konstatuje Daw. Mrkáme na jízdní (spíš plavební) řád, poslední jel v sedm. Ale v budce se svítí, jen blbej by se nezeptal. "Dobrý večer pane, máme nějakou šanci, že bysme se dostali ještě dneska na druhou stranu?" "ale jo, za pět minut jedem." "My koukali na řád, a tam nic nebylo?" "To jste koukali na sobotu, dnes jedem v osm." Paráda, svezeme se. Jsme natěšení jak malí kluci. Nastupujeme, platíme po 12 Kč (ještě že jsem měl v kapse stovku, Daw měl sice bágl, ale...) a vyptáváme se na všechno možný. "Vy jste snad z Moravy", diví se převozník. "Ne, ale u nás máme mosty. A kde nejsou, přebrodíme." Prostě na to nejsme zvyklí. Po druhém břehu, už za šera, bez větších problémů dobíháme do Dejvic. Musím říct, že jsem se docela rozběhl a zjistil si, že po 10km najedu na monotónní strojový tempo, kterým se dá dalších deset vydržet. Jen maratón má trochu víc, ale máme přece ještě spustu času na trénink.

Druhej trénink vedl na jih. Sraz v půl osmý na Výtoni, běžíme směrem na Bráník a Modřany. Není tu co popisovat, jezdíme tam na bruslích i na kole, známá to stezka. Za zmínku stojí snad jen dalších 5 kiláčků, které jsme si přidali v místech za zastávkou Modřany, to je tam, kde už končí asfalt a kolečkáři otáčejí. Cestou zpátky se nám opět dostavuje onen pocit strojovýho tempa a začínáme se hecovat, že tohleto je určitě to správný tempo na maratón pod tři.

Třetí trénik vedl na západ. Tím pádem vybočoval z povltavský nížiny a zároveň z rozumných profilů pro tempařskej trénink na placatej maratón. Opět z Výtoně, na a přes Barrandovskej most, Prokopským údolím až na jeho konec a pak doprava po jeho levý hraně zpět až nad Smíchov. Aspoň zpátky to byla rovina, zato v terénu. Tentokráte se o strojovém tempu, bohužel, zmiňovat nemůžu.

Čtvrtej a závěrečnej trénik jsem si dal sám, sice na východ, ale z Police. Na Korunu. Byl to spíš trénink na běh do vrchu, o tempu nemluvě. Když běžím sám, tak spíš jdu. Jsem lenoch.

Dotrénováno. Konečně.

Samotnej závod až tak zajímavej nebyl. Start v neděli 19.5. na Staroměstským Náměstí. Do Prahy jsem přifrčel vyjímečně ve středu (v úterý byl rektorský den -volno). Ani tak jsem v Praze do neděle nevydržel. Ve čtvrtek večer jsem byl doma. Takže na druhý pokus, v sobotu večer vlakem. S holkama -Maruškou a Andrejkou- které pomáhaly s organizací.

Spím (naštěstí?) sám na koleji. Ráno si přivstanu, abych byl ve čtvrt na devět před Staroměstskou radnicí. Start je sice až v devět, ale mám tu sraz s Dawem. Pomocí mobilů jsme se v tom davu našli, předal jsem Dawovi číslo a začal popíjet hořčíkovej driják. Do kapes si rovnám carbosnacky a přitom zjišťuju, že Daw ještě nesnídal. Co taky, když jel ve čtyry vlakem...

9.00 Start. Běžíme spolu s Dawem. Motáme se pět kiláků po městě, přebíháme Karlův most.

Vypadám hrozně.

Daw na mostě.

Míra Hejnyš na mostě.

Jarda Jirouš na mostě.

Přes Malostranský náměstí na Malostranskou, na Kampu a podél řeky na Smíchov. U Barrandovskýho mostu mi Daw trochu utíká, v Chuchli mám problém, který v křoví za svodidly rychle řeším, a o poznání svižněji pokračuji k Lahovickýmu mostu a dál po dálnici ku Zbraslavi. Na půlmaratonu mám asi jeden a půl minuty náskok vůči plánovaným devadesáti minutám. Na otočce předbíhám Dawa, ale cestou k Lahovicům opět sbíhám z trasy. Po druhém a chvála bohu i posledním "odlehčení" se mi opět běží trošku lehčeji, znovu sbíhám Dawa a s očima na ciferníku si pilně hlídám mezičasy. Stále vidím naději, i když jedna až dvě minuty nad plán mi moc volnosti nedávají.

Šílený roviny Chuchlí se mi dnes nezdají tak nekonečný, snažím se udržet ve skupince, která běží o něco rychleji než ostatní závodníci. U Barrandovskýho mostu se skupinka rozpadá na jednotlivce; na Smíchově mě drží při životě stále neumírající naděje na čas pod tři. Mnohonásobně řešená úloha zněla jednoduše: Jsem na n-tém kilometru, do cíle mi tedy zbývá dráha s=42-n kilometrů. Hodinky ukazují hodinu h, můj čas t=12:00-h Potřebné kilometrové tempo je potom t/s minut na kilometr. Teďka to vychází na 4:30, mám teda oproti průměru 4:16 něco málo k dobru.

Nic moc, co? Matika...

Ale stačilo mi to k tomu, abych se na to nevykašlal a dřel se jen kvůli tomu, že někdy někdo vymyslel, že hodina bude zrovna takhle dlouhá a Maratón leží 42,195 km od Atén.