Páté a navíc předprázdninové číslo, - to je důvod k malému ohlédnutí. To , že ve své poště nacházíme nová čísla B.K. již bere většina z nás tak samozřejmě, jako že si každých čtrnáct dní vyměníme ponožky, nebo jednou za měsíc trenýrky. Vždy tomu tak ale nebylo. Jak to vlastně všechno začalo? Jednoho dne obdržel přítel- říkejme mu třeba František Kroupa- dopis, ve kterém byla disketa s již legendárním souborem

To , zda se naše záměry podařilo alespoň částečně realizovat, musíte posoudit sami. (Upraveno je pouze jméno adresáta)

Již delší dobu mi totiž leží v hlavě, že bychom měli něco podniknout. Ano - my dva , protože jsme jediní dva, kteří jsou ještě schopni něco vyprodukovat. Kromě toho cítím, že jsme- nebo alespoň já- předurčeni vytvořit něco velkého.

Zdá se mi, že Rádio Bastard je již poněkud překonanou záležitostí a kromě toho je jeho tvorba dosti technicky náročná. Samozřejmě , že jsem ochoten a připraven na jeho natáčení spolupracovat.

Hlavní tvůrci bychom byli my dva, ale prostor by samozřejmě mohli dostat i naši externí spolupracovníci..

Každý by se pokusil něco vymyslet, napsat a namalovat. Až bychom uznali, že máme dostatek materiálu, materiály bychom si vyměnili, prohlédli, opravili pravopisné chyby a potom bychom se sešli nejlépe v Pranýři, abychom prodiskutovali detaily a celkový vzhled. Já nebo ty bychom potom doma vše na počítači doladili a nakopírovali na několik disket. Protože spousta lidí již vlastní internet - např. Polič, Čerf , Tomáš Mach, Klubař, Karolína ale i další, nebyl by problém jim časopis posílat E- mailem. Zbytek zájemců má alespoň počítač- Palec, Picháč, Detektiv...Ti by obdrželi diskety, které by samozřejmě příležitostně vrátili.

 Technický koutek

Poznámka- v dnešním čísle nenajdete příspěvky pana Kroupy, protože disketa jím dodaná vykazuje poruchu a není v silách redakce ji otevřít. Omlouváme se tímto i Františkovi.

Za Bastarddorfský kurýr se ptal Vepř.

Venouch: Dali mě výpověď. Zdůvodnili mě to tím, že prý nedokážu udržet pahýlem sluchátko u ucha, což je vlastně pravda, a taky neumím pracovat na počítači. Může za to částečně moje učitelka v mateřské škole, která mě i s mým PC posadila tenkrát doprava ke zdi, takže jsem musel ovládat myš levou rukou. Na pravou jsem se už nesnažil přeškolit, nepovažoval jsem to za nutné, teď bych si za to s chutí nafackoval...

Vepř: Hm. Zajímavá práce, ale září z tebe optimismus a dobrá nálada, skoro jako tehdy, když jsi ještě měl obě ruce. Přesto se musím na závěr zeptat. Existuje něco co jsi chtěl dokázat a nyní nemůžeš? Myslím třeba jako zahrát v tenise obouručný backhand, nebo používat při škrabání brambor škrabku pro leváky?

(pozn. redakce: proslýchá se , že onen německy hovořící muž byl Jitčin pasák řeckého původu)

Tak si chodím na výlety po našem okolí a východních Čechách, vycestování do zahraničí už mě tak netáhne, maximálně někde v Evropě výlet na pár dní, protože jsem zjistila, že turistika se dá provozovat v moc pěkných oblastech jen pár kilometrů od našeho bydliště nebo v Polsku a a na své si přijdou i spořínkové. O romantice pod třešní si teď už myslím svoje; chodím si do práce a z práce, často jí je tolik, že si v pracovní době opakuju francouzštinu a těším se na to, že nějaká z těch výše popsaných změn přijde když ne na jaře, tak snad přeci jen v zimě.

- trocha pornografie nikoho nezabije

Od přítele Kroupy jsem dostal z neznámých důvodů pornografický časopis Extáze . Co je ale zajímavé, časopis pochází z roku 1994. V těhletěch věcech už nikdo nic nevymyslí ( zpívá skupina Visací zámek), říkám si. Potom se ale odhodlávám k pokusu. Trochu rudý zakupuji u kiosku z čistě badatelských důvodů nejnovější číslo tohoto časopisu a pouštím se do výzkumu. Copak je nového ve světě pornografie?

Již obálka jeví jisté odlišnosti. Na časopisu z roku 1994 ( pro zjednodušení budu označovat jako Kroupův ) je pouze jediné , z části obnažené děvče. To chlapci z mého (tak budu označovat novou Extázi) časopisu na nás chrlí sprosťačinky již z obalu. Vidíme zde ukázky z několika příběhů , které najdeme uvnitř. Nejsou sice vidět genitálie, nápisy pod obrázky jsou ale i na můj vkus dosti drsné ( a to jsem od žáků Ságnera a Píra z deváté třídy zvyklý na hodně tvrdá slova). Otevírám zároveň oba časopisy. První stránka je již úplně nově koncipovaná. Kroupův časopis nabízí pouze jediné děvče na telefon, můj časopis jich nabízí hned 30. A samotné příběhy? Kroupův časopis jich obsahuje 5, můj 9. Kde se vzalo v mé Extázi tolik místa? Nikde, počet stran je shodný.Příběhy v mé Extázi jsou na menších fotografiích. Co je ale hlavní- nikdo nás tu nezatěžuje oblečenými pornoherci. V Kroupově šasopisu se ještě hraje na čtenářovu fantazii. Herci sedí na první fotografii u stolu v kuchyni- viz. příběh Nečekaná návštěva. , příběh Vášnivá knihovnice nás zavádí mezi regály s literaturou. Něčím podobným dnešní Extáze neztrácí čas. Již prvním snímkem se zpravidla ocitáme uprostřed děje. Každý správný konzument pronočasopisů ví, že u fotografií je i tištěné slovo, kde nám aktéři ( obávám se ale, že to bude spíše nějaká stará znuděná redaktorka) sdělují peprnými slovy svoje pocity a dojmy ze soulože. I zde došlo ke změně . Kroupovci jsou trochu více upovídaní- úvod, jak se vášnivci seznámili, někde zabírá i téměř polovinu strany (např. příběh Půlnoční překvapení). To by si v mojí Extázi nikdo nedovolil. Maximálně v jedné větě se dozvíme, kde se dvojice či skupinka naháčů našla . Samotný text je kratší, písmena menší, slova o to údernější.Některé rubriky v nové Extázi zcela vymizely- např. plagát z prostřední strany- dvoustranu využili noví tvprci k příběhu Nadržená Marie. Kroupovci se pokusili zapojit čtenáře- čtenářská soutěž, kde měli k pornofotografiím čtenáři sami vymyslet příběh. Něco je zase navíc v mé Extázi- dvojstránka s názvem “ Semeníme, stříkáme, cákáme a tečeme”,jejíž název mluví sám za sebe.Najdeme zde i dopisy jisté Yvetě, kde se ukájejí psaví čtenáři líčící Yvetě , co by s ní všechno dělali a Yveta jim vždy odpoví, že právě to ji láká.Vyloženě nechutné jsou ale fotografie z postelí čtenářů. Nechápu, kde může ošklivá tlusťoška na obrázku vzít tu odvahu, poslat svůj snímek s okurkou do časopisu.V obou časopisech zůstává poradna.a reklama na pornokazety. Moje číslo nabízí jako návnadu i několik fotografií z příštího čísla.

Datum 25. 4. 1999 se nesmazatelně zapíše zlatým písmem do bastarddorfské kroniky sportovních akcí. Na neutrální půdě, známé pod názvem COPA CABANA v Bukovici, se uskutečnil dlouho očekávaný fotbalový zápas mezi týmem Bastarddorfu a Police. Po více než dvouhodinové bitvě se podařilo zkušenějším a starším pánům z Bastarddorfu uhájit nejtěsnější jednogólové vedení a porazit tak Polici 5:4. Kolik námahy a snahy skloubených do téměř exhibičních pasáží prošpikovaných těmi nejlepšími finesety střídajících se s bezradností a nic neřešících soubojů daleko v louce za hranicí hřiště předcházelo tomuto skóre, to si dovede čtenář jen stěží představit. Náhodnému divákovi se až mohla kousnout pumpa, když mezi 60. a 65. minutou zápasu poličáci nastřelili 3x břevno a 2x tyčku bastarddorfské branky. Ale pěkně od začátku. Ve dvě hodiny se sešli všichni hráči na hřišti. Všichni, až na jednoho. Byl jím kompletně celý tým z Bastarddorfu. Nakonec se dostavili, byť se čtvrthodinovým zpožděním, ale mohlo se začít. Vlastně nemohlo, nebyl míč. A tak se ještě chvíli čekalo, až se vyřeší i tento malý detail. Pak to Hrošule, známá čtenářům BK pod přezdívkou Andrea Donatelli, odpískala a všechno se to dalo do pohybu. V brance Bastarddorfu se objevila snad největší hvězda současného fotbalu - Norek, který se blýsknul ve 36. minutě bravurním zákrokem, když pravačkou vytlačil za bránu téměř nechytatelnou střelu a v levačce přitom třímal lahev piva. Při tomto zákroku se však několik kapek této vzácné tekutiny vylilo a Norek se po zápase k tomuto okamžiku vrátil slovy: "Kdybych byl bejval věděl, že to vycákne, tak bych po tom balónu nešahal..."

Police začala velkým náporem a dvěma rychlými góly si vytvořila počáteční náskok. Potom jaksi poličáci usnuli na vavřínech, čehož využil pohotový Polly a snížil obtížnou falšovanou střelou k odvrácené tyči. Po tomto vyškolení mě jsem musel jít střídat. Do brány se postavil Hoyas a než si stihl nazout rukavice, bylo vyrovnáno. V tom momentě narostla starším pánům křídla a po brankařově chybné rozehrávce pohotově zvýšili na 3:2. Poličáci ještě stihli srovnat penaltou, kterou zkušeně proměnil Zomba. Kopala se proto, protože si Detektiv spletl fotbal s volejbalem a zahrál výtečně rukama. Dva góly do pomyslné sítě poličáků už jen dokonaly dílo zkázy a Bastarddorf triumfoval. Police sice ještě v závěru snížila na rozdíl jediného gólu, ale to bylo opravdu vše. Ještě dlouho po zápase se u Berků hovořilo o tréninkových metodách jednotlivých hráčů a pivo bylo jemné a lahodné...

Veprs: Co se dělo po prohraném derby s Bastarddorfem?

Zomba: Můj osobní názor je, že vždycky hrají dobře dva tři lidi, v dalším zápase zase jiní, ale nikdy ne celé mužstvo. Musíme se zvednout a jet všichni na plno jako třeba loni v poháru proti Dynamu Čerepovec. A proč nedáváme góly? Chybí hra po křídlech, dřív lítalo ze stran víc balónů, a tím jsme se dostávali do šancí. Bohužel nám nepomáhají ani diváci, čtyři na zápas s Bastarddorfem je pod úroveň klubu. Kdyby chodilo patnáct nebo 20 jako ve Finke, pak soupeře spíš přejedeme.

Veprs: Bastarddorf prý nastoupí bez svého klíčového hráče Norka. Je to pro vás velká výhoda?

Zomba: Tím se nezabýváme, určitě ho někdo nahradí. Třeba Franta Kroupa je stejně nebezpečný hráč. Bastarddorf bude bránit a vyrážet do brejků, tak proti nám hraje každé mužstvo. Ale právě Bastarddorf touto taktikou proslul a díky ní je v tabulce první.

Veprs: Děkuji za rozhovor.

rubrika FKÚ (federální kriminální ústředna) pátrá:

Známá detektivní kancelář se sídlem ve Žďáře nad Metují vyhlašuje celostátní pátrání po občanovi České republiky, který se dopustil závažného trestného činu v oblasti hospodářské kriminality. Hledaný ve večerních hodinách 13.března tohoto roku s největší pravděpodobností odcizil veškerý materiál pro páteřní plynovod včetně nákladního automobilu IFA. Majiteli nákladního automobilu východoněmecké provenience není jasné, jakým způsobem hledaný nastartoval “ten starej křáp” a jak odjel z místa činu. K technickému stavu vozidla nám majitel sdělil, že vozidlo v čase odcizení nemělo autobaterii. Poberta si zřejmě dopomohl k nastartování bateriemi z příruční svítilny umístěné v kabině vozu.

 

Hledaný měl na sobě černé lehce ošoupané džíny (viděno přes zpětné zrcátko), ušmudlaný vlněný svetr s kavkazským vzorem. Boty nebyly skrze zavřené dveře kabiny nákladního automobilu vidět. Je možné, že při spáchání činu byl bos(s). Též výška postavy povedeného řidiče nebyla patrná, neboť seděl za volantem a upaloval pryč z místa činu směrem do centra Žďáru. Jeho tmavohnědý účes ve stylu 70-tých let (vlasy přes uši) ho dělal mladším. Je nanejvýš pravděpodobné, že hledaný změnil svůj vzhled tím, že se nechal ostříhat.

 Pro svého kamaráda hledáme sparing-partnera na silniční cyklistiku, MTB, plavání, přespolní běhy, dálkové pochody, surfování a běžkování. Předpoklady: sebevědomá osobnost s extrémně vysokou ctižádostí, která se jen tak nesmíří s porážkou. Povrchní vztah a vysoká kritičnost vůči ženám, na škodu není ani domýšlivost a politická nevyhraněnost. Pohlaví nerozhoduje

Ve středu 12.5. měli svátek všichni studenti, neboť na pražským Jižáku se konaly studentský slavnosti Majáles. Kdo se chystal projít obří nafukovací branou s reklamou na povzbuzující nápoje typu Erektus, musel i ucítil vůni desítek, ne-li stovek do zlato-ruda vyvedenejch klobásek, které se tu na obří pánvi smažily. Po straně sportoviště stálo několik pivních osvěžoven a na umělohmotný ploše hřiště se válely mraky studentek a studentů z VŠCHT, VŠE i odjinud.

Za chvíli začali hrát hoši ze skupiny Lety mimo, všichni tak nějak polehávali a tak jsem si v klidu na ploše zbaštil jogurt a dvoje vlnky. A asi po půlhodince to začlo! Na pódium vkusně smontovaný z lešenářskejch trubek se vyvalily Tři sestry! Baculatej a polonahej Fanánek Lou Hagen pozdravil už řvoucí metalovej kotel, hroziče i nevinný studentky a dokonce i ministra školství, kterýmu věnoval i úvodní píseň Průša je úchyl. Refrén zpívali snad všichni. A hned na to přišla Ztráta imunity. Musel jsem si vzpomenout na Araba a chtě nechtě řvát se všema jako za starejch časů na skautskejch akcích. Následují Kunratice 2 a další kousky, který znám jen matně, to však nebrání tomu, aby se zpívaly refrény. Nohy podupujou do rytmu, pod nima se drtí sklo pivních flašek, nad hlavou lítaj PET láhve a kelímky se zbytkem piva - prostě atmosféra jak má bejt! Při písních Nechci do ústavu, Punkovice, Život je takovej nebo Sovy v mazutu jsem už ve svým živlu a  skáču jak dreml. Fanánej občas ohlásí stav zápasu ČR-Kanada, ale nepříznivý skóre nám nemůže akci zkazit. Vzpomínám na Jozefa při písních Básník nebo Láďa jede autobusem. Harmonikářka Supice se usmívá a písničky, co začínaj jak skotský balady, se měněj v taneční metl, jakej máme rádi. Dylanovskou baladu nám v česko-slovensko-anglický verzi předzpívá Magor a už tu je poslední skladba - oblíbená Zelená. Diváci jsou ve výborný náladě a 3 sestry se nenechaj dlouho přemlouvat a pár kousků přidávaj. Dokazujou, že právem patřej mezi naše nejoblíbenější tancovačkový kapely. Po posledním přídavku světla zhasnou, každej už tuší, že víc z nich nedostanem. Za pár vteřit je ale slyšet kyda jako hrom a vedle hřiště vybuchujou první petardy. Ohňostroj ještě umocňuje naše emoce a při posledním obrovským hvězdným deštníku se cejtím šťastnej jak malej cip.

Večer se již nemohu dočkat, až si pustím video s novým pornofilmem. Na zahřátí si dám “klasiku”, pak si pustím “sadíčko” a nakonec mám moc ráda “sex se zvířaty”- zvláště mě vzrušují úhoři. To se již ale soukám do svého latexového obleku. Protože latex ale tlumí bolest, sešvihám se před strojením ještě trochu bičíkem. Dnes poprvé provětrám i svého robertka ve tvaru ajfelovy věže. I když musím na záchod, samozřejmě nejdu. Moč a fekálie budu dnes ještě potřebovat. Hodím do sebe pár antikoncepčních tabletek a na sebe starý kabát. Do tašky si vezmu ještě pár rekvizit a vyrážím do ulic. Pokud někoho potkám, hned rozepnu dědův kabát. Jsem na vrcholu blaha když vidím to zděšení nic netušícího chodce. Nejraději mám ale děti. Dítě chytím a smýkám jím po svém těle, takže to na mě působí jako ohmatávání. Nedávno jsem to ale trochu přehnala. Znásilnila jsem malého chlapečka. Snažím se dostat někam, kde je více lidí pohromadě. Nejlepší je třeba oslava vítězství nějakého fotbalového klubu. Vletím k nim do šatny pod záminkou, že chci jen autogram. Odhodím kabát a pokud chlapi nechtějí dobrovolně , všechny je znásilním.( nejraději po skupinkách po čtyřech až pěti) . Jednou se mi stalo, že s hráči oslavovaly i manželky- to byl teprve nářez. I když vím, že by tyhle věci měl dělat každý dobrovolně, většinou to nevydržím a všechny nakonec pokálím.

A pak už peláším městem na moji další oblíbenou zastávku. Z tašky vyndávám kámen a rozbíjím okénko u Policie. Policisté mě odvlečou dovnitř a báječně spoutají. Obyčejná pouta ( tzv. klepeta) mě ale příliš neuspokojují a tak poprosím o silné rezavé řetězy. Policistům stále sprostě nadávám .Většinou to nevydrži a začnou mě mlátit obuškem. Po dvou hodinách bušení mají již hoši ale většinou dost a tak mne vyhazují zase na ulici.

Zatmění slunce- nezapomeňte, že 11.srpna budeme mít možnost sledovat neobvyklý astronomický jev, který se opakuje údajně jednou za 400 let (zdroj informace- Polič a Detektiv). V našich končinách si ho ale nevychutnáme naplno. Kdo chce vidět vše, musí trochu níže- Rakousko a Maďarsko. Na sedm minut se zatemní obloha, zavřou se květiny a údajně půjdou spát i zvířata. Tak nezapomeňte vše řádně zaznamenat do BK! Jos.

 

 

V Městské knihovně mně jedna známá řekla, že právě vyráží do Goethe Institutu na přednášku o Kubě, a tak jsem se tam s ní zrovna vydal. Moje znalost němčiny je prabídná, nicméně hnala mě touha dozvědět se víc o této zajímavé zemi, o které k nám docházejí dost rozporuplné informace - naše noviny ji většinou opomíjejí anebo ji líčí jako hladovějící černou ovci postiženou nějakou opovrženíhodnou chorobou.

Další převážně pozitivní informace o Kubě mohli čtenáři získat z reportáže známého odpůrce vstupu ČR do NATO novináře Jana Křečka, který na Kubě pobýval během mládežnického festivalu, a nakonec si ještě vzpomínám na relativně nestranný článek v Respektu, který dodala Nadace při ČT Člověk v tísni. A právě tato nadace byla i spoluorganizátorem besedy s předním kubánským disidentem jménem Elizondo Sánchez a s naším bývalým chargé d’affaires na Kubě panem Přibíkem. Besedu v prostorách Goethe Institutu (pro nezasvěcené - za Národním divadlem) zorganizovala studentská Asociace pro mezinárodní otázky.

Pan Přibík v úvodu jen shrnul kauzu svého nejmenování velvyslancem (nedostal od Fidela tzv. agrément a vrátil se do Prahy).

Potom se už rozjela diskuse (...jakpak se tohle slovo teď asi správně píše?). Brzo se ke slovu dostala mladá žena, jejíž vidění Kuby bylo ještě růžovější, než pohled výše zmiňovaného cestovatele. Ač na Kubě ještě nebyla, vylíčila ji jako ostrov stability a zabezpečení pro všechny, jako příklad demokracie pro ostatní země. Obecenstvo salónku se už ani nesnažilo skrývat smích. Místy však bylo chování většiny posluchačů až trapné, mladá žena sice určitě patřila do Grebeníčkovi party, ale někdy byly i její názory v něčem asi pravdivé (např. že na Kubě, na rozdíl od ostatních zemí regionu, se neumírá hlady). Pan Sánchez, sám levičák, se zachoval jako pravý diplomat a poděkoval za oživení ze začátku sušší diskuse a paní na Kubu pozval.

Ke slovu se dostala slečna, která nám španělsky shrnula svůj učebnicový pohled na věc, a pak nám to radši ještě sama přeložila do češtiny, takže větší část času na dotazy se tak zabila. Posluchači, tlumočník a snad i sám pan Sánchez zívali a sledovali hodinky.

Moderátorce se podařilo zařídil prodloužení diskuse a slova se ujal bývalý velvyslanec ČSSR na Kubě a jen tak se nedal přerušit. Dlouze vzpomínal na dávno zašlou slávu a když došlo na otázku vměšování ČR do vnitřních záležitostí Kuby (viz pomoc disidentům na naší ambasádě) a na personální záležitosti, nechal se pan Přibík svést k sedláckému stylu projevu (občané Bastarddorfu a dalších vesnic snad prominou) a k lacinému zesměšnování nepřítomných bývalých komunistických pohlavárů. Na dotaz, proč už ČR nezastupuje Kubu vůči USA, se mi dostalo odpovědi, že si to už naše strana a asi ani kubánská nepřeje. Takže tuto zřejmě nemorální práci za nás zastanou jiní, třeba Švýcaři, Francouzi nebo jiní “pokrytci”.

Čas na besedu tak vypršel a většina asi odešla domů na večeři a na hokej. Poslední kubánský disident z první generace porevolučních odpůrců režimu Fidela Castra nás ještě varoval, ať si dáváme dobrý pozor. A to hlavně my, mladí, prorože my jsme prý budoucností národa. Děkujeme za radu.

-ppp-

Na startovní čáře stáli čtyři borci. Tři muži a dokonce jedna žena. Pavel Polič Pinkava, Hans Landa, paní Tyčka a jen kousek jsem chtěl borce doprovodit já- Josef. Akce pro mne začala zajímavě již v noci, kdy jsme přespávali u Landů. Toto místo má promne zvláštní kouzlo v tom, že se mi zde ještě nikdy nepodařilo usnout. Ani tato noc nebyla výjimkou. Počítal jsem ovečky i svoje bývalé lásky, ale nic nezabralo. Dokonce se mi zdálo, že v obýváku, kde mám batůžek, někdo chodí. Jdu se podívat a ono se mi to nezdálo. Velký rezavý kocour mi vlezl do batohu a pochutnával si na mých párečkách.

No zkraťme to . Stojíme v Pardubicích u zámku a před kamarády je nějakých 85km. Můj cíl- Hradec Králové. Nemám totiž vhodnou obuv. Moje jediné tenisky mě tlačí a tak zůstaly doma. Jako náhradu jsem použil letní sandálky. To nebyla dobrá volba. Po třech metrech u jedné z nich upadá přeska. Dobrý přítel Landa mi zapůjčuje jinou “vhodnou obuv”- tzv. horolezecké sandály, které nemají na podrážce jedinou prohlubeň.Cesta pěkně ubíhá, přezpívali jsme si snad už věechny písničky I.Mládka a už bloudíme v lesíku u Hradce. Mám sice puchýře, ale přece se v nejlepším neodloučím- jdu dál. Stále loudím, abychom se v některé vesnici stavili na oběd. Nápad je s radostí přijat, bohužel- otevřená hospoda s jídlem neexistuje. A tak docházíme až do Českého Meziříčí, kde má Pavlína sestru, která nás nakrmí a popřeje nám chvíli odpočinku. Tyčku bere lýtko, kluci jsou relativně v pohodě, já mám chodidla v jednom ohni. Nějak to ale rozcházím, i když je pro mne každý kilometr utrpení. Další cíl? Landovic chatička u Rozkoše. I tam se nám podaří doplazit. Paní Landová má pro nás občerstvení a mast na nohy , jindy nerudný pan Landa se směje a my užíváme chvíle odpočinku. Ještě netušíme, že někteří z nás již dnes budou jen odpočívat. Siesta končí, my se postavíme- tedy všichni s výjimkou mě se postaví a chtějí jít dál. Co to je se mnou? Držím se stolu, abych neupadnul, ale každý krok je pro mne jako stoupnutí na dvěstě injekčních stříkaček. Před sebou mám ještě asi třicet kilometrů, ale tři metry od chatičky k silnici ujít prostě nedokážu. Jak rád využívám techniku, které se jinak přezíravě směju. Landův mobil přivolává záchranářské vozidlo- jeho sestru Martinu. Naštěstí nejsem sám, kdo vzdává. I Tyčka má nakoupeno a když vidí, že já vzdávám, ráda se připojí. Loučíme se s chlapci, kteří se vydávají do večerního lijavce a odjíždíme do Náchoda.Odtud to má jistit autobus do Police. Tady mi to ale dojde. Schůdky do autobusu prostě nedám. Asi bych musel ručkovat po tyči k řidiči, ale to mi připadá dost divoké. Martina nás proto odváží až do Žďára.A tady končí , ale i tak trochu začíná můj a Tyččin příběh. Ráno se objevujeme u Pinkavů. Vítá nás opuchlý Pavel. Chlapci vypráví, jak asi o půl jedné dorazili do Žďára . Pavel zažil pocit absolutního vyčerpání, protože byl jen s vypětím všech sil schopen dojít z návsi ke svému baráčku a cestou se musel neustále masírovat, ale dokázal to. I když se to nezdá , svoje hrdinství jsme dokázali vlastně všichni. Sláva vítězům , čest poraženým- poražených ale toho dne nebylo.

A to je milé děti pro dnešek a dalších několik měsíců vše.Přes prázdniny si pořádně odpočiňte , podnikejte nebezpečné výpravy, padejte ze skal, topte se při sjíždění řek, vyjeďte do oblastí, kde je pořádně nebezpečno, zažijte milostná zklamání-proč? - no přece abychom měli materiál pro říjnové číslo BK, protože to musí být bomba!

Grafiku zrušil a na html formát přetvořil- Hanes