Senzační odhalení- konec záhady pana Kroupy str.3

Soutěž o čepici majora Zemana str.10

Už jsou tady zas! řekne si většina z vás naštvaně.

 

 

Polické divadelní hry

Nebyl to sen. Lístky do divadla jsme skutečně ztratili.Naštěstí zůstala naše sedadla volná , a tak jsme se mohli přenést na hrad Karlštejn, kde náš německý císař Karel IV. původně nechtěl žádná děvčata, ale nakonec si dal říct. Divadelní kus v nastudování ochotníků z Dobrušky byl opravdu výborný. Amatéři působili místy až profesionálním dojmem. Krásné písničky , které člověku ještě dlouho zněly v uších a lipé děvy, o kterých se můžské části publika jistě ještě nějakou noc zdálo. Ráno jistě nevyprávěli své manželce čí přítelkyni, že ač mají jinak spánek bezesný....

 František Kroupa se představuje !!!!!

 

Miluji zvířata a proto jsem přísný vegetarián, nesnáším jenom psy, kočky, křečka a podobnou havěť. Mé nejmilejší jídlo je knedlo-vepřo-zelo.

Ve skalách prý jsou zase Brontosauři, proslýchalo se začátkem července v Teplicích. Pod záminkou, že dělají cestičky ze dřeva mezi skalami se vetřeli na chatu Skalní nevěsta a tam provozují svoje prostopášnosti.Na to, co je na tom pravdy a jak je to vlastně s čiností těchto rádobyspasitelů přírody jsme se zeptali Lenky Kaprové, která byla jednou z pořadatelek této akce.

Jos: Kolik jste si celou touhle akcí vlastně nahrabali?

Lenka:Kapr přivezl domů pět hořčíc a 15 zesmrádlých špekáčků.

Jos. Co jste ve skalách vlastně vyváděli?

Lenka: Bez komentáře.

Jos. Slyšel jsem , že jste k tvrdé práci používali i děti. Domorodci prý viděli tříletého chlapečka pracujícího celý den s motorovou pilou. Je to pravda?

Lenka:Je to pravda.

Jos: Prodavačka v drogerii v Teplicích si náramně pochvaluje, jaký jste ji udělali kšeft s prezervativy. Na té chatě se prý dějí neskutečné orgie- někteří prostopášníci tam údajně za tímto účelem po večerech dojížděli.

Lenka: Dojezdnost byla velká, orgie ale popírám.

Jos: Co plánuje Brontosaurus dál?

Lenka: Pořádný orgie.

Díky, Josef

Dnešní den byl náročný. Zbývá ještě kluky uložit a následuje obligátní pohádka. Rákosníčka jsme dočetli minulý týden a tento čerpáme z knížky “Zlatý věnec” . Říkadla , povídky a pohádky od různých spisovatelů pěkně pokupě. Tak co dáme dnes? Předevčírem to byli Broučci, včera O Smolíčkovi, dnes by to chtělo něco kratšího.

No vida , Jan Neruda psal taky pro děti. Pěkně je budu seznamovat s klasiky už od mládí. Název “O loretánských zvoncích “ ve mě nebudí žádné podezření. Vezmu to stručně - žila byla vdova, co měla hodně dětí. A teď přijdou citace z POHÁDKY. “ A nastala nakažlivá nemoc v Praze. Nejstarší hoch se roznemohl. Netrvalo to ani dvě hodiny a dítě se chystalo na pouť do onoho světa.” Začínám větřit čertovinu. Kluci naštěstí uvěří tomu, že onen svět je název paseky u lesa. Proboha , jak si ale poradím s tímhle? “Zakrátko zazněl největší z loretánských zvonků, dítě zhaslo, bylť to jeho umíráček “. Po slově “zvonků” si již vymýšlím na plné obrátky. Zvon zvonil , protože se chlapeček uzdravil pomocí zázračné medicíny, kterou mu dal kouzelný dědeček..... Hoši už po moji pohádce spokojeně pochrupují a já si s hrůzou pročítám, co ten šílený Neruda vlastně pro děti stvořil. “ Tenkráte jezdily umrlčí vozy celý den po Praze, nakládaly ze všech domů mrtvé , a když byly plny, odvážely je do šachet na hřbitov. V druhý den po úmrtí dítěte šla chudá vdova za jedním z těch umrlčích vozů , aby alespoň věděla, , ve které šachtě dítě ležet bude. Když však se domů zase navrátila, nalezla druhé dítě svoje nemocí rozpálené. Sotvaže minuly dvě hodiny, kráčela matka s druhým penízkem už zase do Lorety.” No, nebudu vás napínat, postupně zemřely všechny dětil A jak ten horor pro děti končí?

Trochu přeskočíme a čteme :” Dušičky mých dětí, zašeptala umírající vdova a skonala.Od toho času zpívají loretánské zvonky ”

(tento článek vám přínáší společnosti SATO PRAHA s.r.o. a TAZ a.s.)

Jednoho krásného slunného pražského odpoledne vyrážíme z Wilsonova nádraží rychlíkem Slovenská strela směr Břeclav. Sestavu čítající zatím tři osoby v podání Anča, Pavel Polič Pinkava a pan Ladislav zanedlouho v Kolíně doplňuje sympatická rodačka z jůesej (USA) Chrissy. Cesta luxusním rychlíkem plyne v dobré náladě a hřejivé atmosféře. Již po západu Slunka vystupujeme v Břeclavi vystaveni napospas nástrahám nočního města a přírody. Cílem toho dne bylo přesunout se nějaký ten kilometr za Břeclav poblíž zámečku Pohansko. Vcelku fádní noční Břeclav po chvíli střídá lesní cesta procházející místy až romantickými scenériemi zdejšího kraje a přírody. Do toho sejček vydávající svoje skřeky jako předzvěst čehosi dalšího. K tomu jasně nasvětlená obloha s vyjímajícím se Měsícem davá tušit, že do rána bude pěknej samec. Přicházíme k jedné z mnoha zdejších luk, nad kterou se válí mlhavý opar. V dálce svítí zámeček Pohansko. Z temné noční anonymity se jako za zády ozve obrovský skřek, spíše zachrochtání, nebo snad hekání nadrženého srnce v říji. Pěkně nás ta lesní sebranka vylekala. Představa, že nás nějakej rozmrzelej divočák prohání a my mu budeme dokazovat, že strom je věrný přítel člověka a že tělesná výchova patřila k oblíbeným předmětům, není moc potěšující. Kvikot a kdoví co ještě dává tušit, že dnešní noc bude poněkud hlučná. S těmito výhlídkami kráčíme do lesa spát.

Noc skutečně nudná nebyla. Spousta vysoké i nižší zvěře z blízké obory nás nenechává jen tak nečinně spát, máme vynikající možnost vyslednout i nekonečné množství padajících douběnek, praskajících větví, pochrochtávajících prasátek a bůhví čeho ještě. Láďa nám ráno sděluje, že ho v noci probudil ukrutný chrochtot na 2 metry od stanu. Divičák zřejmě nelibě nesl, že jsme si stany postavili přímo uprostřed cesty vedoucí k jeho oblíbenému plácku, kde se zacvičoval v rytí rypákem v podzimní zemině.

Ráno míjíme jeden z betonových bunkrů, kterých tu je podél hranice s Rakousama poměrně dost. Láďa se vydává na průzkum interiéru a tak ho tam okamžitě zavírám. K  jeho i mému překvapení se železná mříž již nedá znovu otevřít. Uvažuji o tom, že budeme muset požádat o pomoc místní pohraniční strážce, před kterými jsme se v noci měli na pozoru. Po několika dobře mířených ranách pohorkou však mříž povoluje a Láďa je spasen.

Procházíme pak podél Dyje tvořící hranici a sledujeme prapodivné tvary pokroucených větví starých dubů solitérů s čapími hnízdy v korunách. Na čápy si ale budeme muset počkat do jara, třeba na dobu záplav, kdy jsou louky i s cestou uměle zaplavovány, aby tak aspoň na pár týdnů měla příroda možnost užít si přirozené situace typické pro lužní lesy. Dle našich informátorů je v této době možno pozorovat množství zvěře, kteráž se věnuje kurzům plavání, a procházka po hrázi může být zábavou i poučením.

Přes Ruské domky směřujeme k severovýchodu a zanedlouho jsme již na silnici, po které se prohání spousty cyklistů v montérkách, gumákách, teplákách ale i ve svátečnějším oblečení. Cítíme se jako v nějaké cyklistické velmoci.

Vlakem přejíždíme do obce Kobylí, směřujeme ke koupališti, které, jak doufáme, snad není napájeno ze smrduté stoky, kterou překračujeme. Podél vinic směřujeme k jihu a sbíráme hrozno a šípky. Po celodením skautingu dorážíme tedy do Bořetic. Zde bychom u jistého pana inženýra měli provést ochutnávku jeho moků, vyrobených na základě dlouholeté rodinné tradice. Krátká poznávačka vesnice s úspěšným koncem v podobě nalezeného sklípku. Zdravíme pana inženýra ještě v plné práci při zpracovávání posledních zbytků vinné revy. Na úvod nám dává koštovat trošku burčáku. Po naší kratké gastronomické vložce jsme připraveni na večerní rej. Ještě od sklípku skoukneme na protější straně místní říčky čerstvě ostříhaný pažit fotbalového hřiště, který poslouží po vypotácení se ze sklípku jako vhodná noclehárna i když v sobě skrývá četná rizika. Další část grupy v převážně dámském složení též dorazila takže vše je připraveno. Ujme se nás bratr pana inženýra a vede nás do sklípku degustace začíná. Zasvěcená přednáška o výrobě, kvalitě a jedinečnosti vína celkem příjemně spestřuje začátek naší kalby. Třináct druhů vína dva druhy burčáku, 40% pálenka z meruněk a na závěr okoštování domácího koňaku zakončuje výčet ze sortimentu zdejšího sklepa. Značně opojeni a se správnou jiskrou v oku si poroučíme čím budeme napájet během večera svoje tělo. S naplněnými džbánky se postupně potácíme ze sklepa do náruče společenské izby.

Vinné produkty zde vykonávají svoje, v krbu se rozhoří oheň, hrají se společenské hry a neustále se konzumuje bohatství zdejšího kraje. Při snaze o zpěv lidovky “Morava je krásná zem” se z řad návštěvníků ozývá nápěv “My Prahu nedáme...”, jinak probíhá vše v pohodě. Před spaním ještě dokupujeme zásoby na zítřek, naši kamarádi z Prahy se jdou ubytovat k panu inženýrovi do obýváku (z čehož má jeho žena “opravdovou” radost). Domluvený nocleh v penzionu bohužel nedopadl, vlastníkovo přijeli asi lepší hosti a tak se party Pražáků jednoduše zbavil.

Za chvíli přibíha Chrissy s vyděšeným výrazem a se zprávou, že při přechodu na hřiště spadla Anča po kolena do řeky! Venku je kolem nuly a tak sděluji Láďovi, co se děje, kudy jít a ať za námi hned přijde, posvítíme mu z hřiště baterkou. Přelézáme dvoumetrový plot a za chvíli už stavíme stany za brankovou čárou. Zítra tu má probíhat důležitý zápas, tak ať nepřekážíme. Za chvíli již slyšíme z dáli Láďův veselý křik. “Obejdi to přez přejezd”, voláme na něj, ale za chvilku je jeho nezměněný hlahol slyšet až neskutečně blízko. Láďa nedbal na naši radu a ve chvilce vylézá z kukuřice uschlé nastojato. Na jeho tváři nevidno změny, na botách, kalhotách, bundě a batohu však ano. Svítí měsíc a tak vidíme celkem zřetelně, že je celý od bahna. “Já jsem to vzal zkratkou”, sděluje nám vesele, “ ale byla tam asi ňáká voda...” Samozřejmě, že se jedná o stoku přitékající z obce Kobylí, kterou předtím vyzkoušela už i Anča. Láďa se vysvléká do slipů a bos staví stan. V noci mrzne, Chrissy to proklepe, i když má obrovský letní spacák a karimatku z páteční Mladé fronty, ale Láďovým kalhotům to zřejmě prospěje, aspoň drobet vymrznou a nebudou tolik smrdět.

Nedělní ráno je poněkud náročnější pro některé partie těla, zvláště pak hlava, nejenom že si toho moc nepamatuje, ale též se pokouší bránit novým myšlenkovým procesům. Slunečný den, podzimně zabarevené vinice a pořádný samec, ale brzy ranní kocovině dají červenou a naopak působí blahodárně.

Přecházíme tedy hřebínek posetý vinicemi, obžíráme se opět vínem a vypadá to, že se už asi nezbavíme psíka houmlesáka. Do Kurdějova s opevněným kostelem docházíme už trošku unaveni a tak se rozhodujeme stopovat. V kopci nás všechny tři (ano, jen tři, poněvadž Chrissy toho už měla až po chuj a hned ráno odjela vlakem domů) bere nějaký dobromil, takže se aspoň zbavujeme psa. V Hustopečích jdeme na výpadovku na dálnici. Je už celkem kosa, tak se zahřejváme zásobou slivovice z Bořetic. Po 15 minutách nás to přestává bavit, máme už přece za ta leta svoje odstopováno, tak bysme mohli jít na autobus, ne? Ještě támhletu žlutou dodávku, hele, má pražskou SPZ, to snad je telekom a jede až na Dejvickou!? Chuja, jen aby nejel na Olšanskou, to bysme nebrali. A vážně zastavil. Není to telekom, ani nejede do Prahy, ale 200 km do Mirošovic je na naše poměry bezva štreka. Takže díky řidiči firmy SETO, která opravuje dálnice. Asi 3 km před Mirošovicemi je zácpa. Dojde i na strkání a pak nás už panťák veze až do tý naší krásný matičky Prahy.

Pan Ladislav a -ppp-

Sobotní vycházka.

Tentokrát nebyl cílovým městem tradičně Žďár, ale Náchod, přesněji řečeno Vinárna u Pranýře. Sem oba účastníci došli v jednu hodinu po půlnici. Celá trasa měřila něco málo přes 100 km a výsledný čas byl naměřen 20 hod 40 min.Po předchozích etapách Praha - Žďár a Pardubice - Žďár, byla tato etapa nejdelší na jeden den. Přesto oba borci dorazili ve výborném stavu, takže i poslední část odehrávající se ve vinárně byla zvládnuta k naprosté spokojenosti obou.

Já dřevo miluju. A chodím s truhlářem, což mi ostatní holky tiše závidí, stačí, když si představí vůni dílny, stačí, když si představí ty báječné věci, kterými se může truhlář na míru obklopit. Tak máme postel plnou hoblin a na návštěvě u přátel nejprve prohlížíme a osaháváme vstupní dveře, potom nábytek a teprve potom se s nimi zdravíme.

No, ale moji celkovou neschopnost něco ze dřeva vyrobit nechápe. To, že umím například plést, moc nebere. Je to podle něj strašně nezáživné a zlouhavé a pořád stejné, a on nechápe, proč u těch tisíců oček sedím. Takže mě tahá do dílny, což se mi svým způsobem moc líbí. Jednak to tam krásně voní, jak už jsem říkala, taky je tam spousta krásných věciček, nástrojů a nádobek, z nichž skoro o ničem netuším, k čemu by to tak mohlo být, a navíc se tam dá koukat na Kapra, když něco dělá a jde mu to pěkně od ruky.

Dalším krokem byl soustruh a nevinně vypadající špalíček dřeva. To, že se na tom nedá nic zkazit, ještě neznamená, že je to vhodná činnost pro mě. Šudlala jsem se s tím snad hodinu, výsledek byl asi stejný jako po pěti minutách soustružení Kapra, a navíc to mělo tvar zcela nečekaný a nepravděpodobný. Kapr myslím pochopil, že pro soustružení právě cit nemám, nahlas ale nic neříkal. Když jsem ale na některé z dalších návštěv dílny nesměle pípla, jestli si to nemám dodělat, Kapr to několikrát docela šikovně zamluvil.

Další příležitost, jak mě přitáhnout k řemeslu, přišla spolu s rekupírkou ( odborníci omluví neodborné či špatně zachycené odborné výrazy ). Kapr na ní něco dělal, pak říkal, hele, na tomhle dělaj normálně ženský, něco si sem nakresli a pak to jenom takhle , vidíš, jednoduše vyřízneš. Jde to samo, jen tam nestrkej prsty. Prsty jsem tam pro jistotu nestrkala. Ale zlomila jsem v deseti minutách dvě pilky, každou s životností několik desítek hodin. Už ani nevím pod jakou záminkou mě Kapr vyvedl z dílny.

Poslední příhoda začíná na setkání řezbářů na Křivoklátě a končí, jak jinak, v dílně. Na setkání řezbářů se mi moc líbilo. Potom Kapr v jednom pražském obchůdku obohatil svou sbírku dlát o jedno zvlášť šikovné ( přišlo, bratru, na osm stovek ). A potom mě jednou ráno dovedl k připravenému stolečku s dokonalým lipovým špalíčkem, sadou dlát a dvěma dokonale ořezanými tužkami a odešel do práce. Vymyslela jsem co nejjednodušší motiv a pěkně si na zahradě vyřezávala. Mazlila jsem se s tím asi strašně, ale nikdo na mě nekoukal, a vůbec, koho by taková skvělá relaxačka nebavila. Odpoledne byl Kapr rád, že mi zůstalo deset zdravých prstů,a dalšího dne ráno mi jen řekl, kde hledat klíče od dílny. Těšila jsem se a hned po ránu jsem se šla dloubat ve svém špalíčku. To už jsme v dílně, za pár minut vtipná příhoda končí. To dláto za osm stovek jsem zlomila. Neptejte se mě jak, nevím. Chvilku jsem brečela nad svou neschopností a pak jsem šla domů všechno to sepsat, aby se alespoň čtenáři pobavili. Už se těším, jak to Kaprovi oznámím.

Lenka

A tady je něco pro opravdové fajnšmekry a příznivce našeho nejznámějšího kriminalisty:

4.Kdo by zapomněl na epizodu nazvanou Studna. Jak se jmenovala rodina , ve které si tatínek tak rád hrál se sekerou a zápalkami ?

10. V úvodu každé části kráčí major s kufrem rozvážně po silnici. Z jakého dílu je tato ukázka?

Tento sloupek je především věnován mužské populaci, jak již napovídá jeho nadpis. Dámy však nemusí obracet list, jistě se rády něco málo dozvědí o náhradním variantě tzv. vlastenecké povinnosti, kterou muži vykonávají.

Je mnoho institucí, kde se dá civilní služba vykonávat. Vedle notoricky známých zdravotnických pracovišť, různých státních úřadů a škol se naleznou další místa, kde se mohou dát “chlapci a chlapy” naší vlasti “všanc”. Všeobecně platí, že tato pracoviště mají být nezisková. /Laskavému čtenáři snad nemusím obšírně vysvětlovat, že výraz “neziskové pracoviště” nemá na mysli třeba tatínkovu krachující firmu/. Jedním takovým místem, které můžeme označit jako neziskovou organizaci je kupodivu i divadlo.

Od jednoho známého jsem se dozvěděl o možnosti výkonu civilní služby v kulturních svatostáncích. Především zaručená informace o tom jaký je tam “veget” mě skutečně nadchla. Samotný známý měl tuto službu za sebou a právě u divadla. Nebylo tedy pochyb. Představa, že mě vykonávání této služby vlasti nebude toliko zatěžovat a že si vlastně prodloužím mládí, mě též dostala do jednoho pražského divadla. Jen na jedno mě můj známý zapomněl upozornit. Jednalo se o takovou maličkost, která se týkala data, kdy v divadle působil. Ono totiž vykonávat “civilku” na počátku devadesátých let, kdy byla ještě divadla dotována dožívajícím socialistickým systémem, je znatelně jiné než na konci let devadesátých. V době, kdy můj starý dobrý známý v divadle působil, nebylo zapotřebí takového shonu. Relativně vysoké státní dotace na kulturu, které do divadel ještě po roce 1990 docházely, nenutily nikoho k přílišným obavám o živobytí divadel či dokonce o hamletovskou otázku být či nebýt, která je nyní u mnoha kulturních organizací stále aktuální. Pokud se v dnešní době takové divadlo rozhodne pro tu první možnost, tedy být, musí se “ohánět” trochu jinak než dříve. A to je to k čemu se chci vrátit. S oním “oháněním” však na konci let devadesátých vymizel zmiňovaný “veget” i vykonavatelům civilní služby. A tak představení stíhá představení, několikrát do roka se objeví premiéra, kterou předchází nekonečná řada zkoušek atd., atd.. Zkrátka a dobře “fungujete” nejenom v období “přijímače” či období, kdy ještě nejste pasováni na “mazáky”.

Pokud se nyní laskavý čtenář domnívá, že si nějak stěžuji či dokonce lituji toho, že jsem zaměnil službu vojenskou za službu civilní, mýlí se. Jsem rád, že teď neležím v kasárnách někde na “regále”, neďoubu se v nose a nepřemýšlím o hloupostech. Vždyť vykonávám věc všeobecně prospěšnou, navíc činnost dívkami kladně přijímanou.

/Autor v článku použil výrazy z vojenské hantýrky. Pokud by si nebyly některé laskavé čtenářky významem některých výraziv jisty, zaručeně se nabídne spousta gentlemanů, kteří ochotně význam těchto slov vysvětlí. Třeba v některé z četných divadelních kaváren./

Dušan Šedek

Jmenuje se “Hrajeme na přání”

Dnes poletí písnička až do Prahy za panem Dušanem Šedkem. Aby mu služba rychleji utíkala, nechává mu zahrát jeho kamarádka Viki písničku od Fenky Lilipové Život je šatna v kabaretu. Tak příjemný poslech!

Ponecháme-li stranou podle čeho naši předkové pojmenovali zdější sídlo. Autor článku se domnívá, že název pochází od rusky mluvící selanky usazené v té době v Brně, která si zdejší poklidné místo vybrala pro svůj odpočinek a trávení volného času a za tímto účelem v této lokalitě nechala vystavět svoje letní sídla v ruštině označované jako dača. Odtud dle moji doměnky vzniklo označení Dačice. Tato doměnka sice nebyla doposavad potvrzena, ale nutno podotknout ani seriózně vyvrácena, i khyž se o to vehementně snažil jeden ze zdejších patriotů se kterým jsem vedl velmi plodnou debatu v jednom ze zdejších lokálů. Toliko na okraj mého článku.

Hlavní důvod proč zde chci Dačice zviditelnit a přilákat další navštěvníky nalezneme nedaleko od Dačického náměstí. Pojedete-li z náměstí směrem na Kunžak silnice zde mírně stoupá vpravo míjí kostel sv. Vavřince a na jejím vrcholu se vám po pravé straně zjeví dobře udržovaný parčík, jehož ústřední dominantou je nevelký pomník, který z povzdálí ještě nedává tušit k čemu tu vlastně stojí. Přistoupíme-li však blíže vše se rázem ozřejmí. Věřte, že když jsem zde jednoho sluného čevencového sobotního odpoledne stál nevěřil jsem vlastním očím co je to na kameném piedestálu umístěno. Tak tedy kamená krychle představující kostku cukru a pod ní je vytesán nápis. V ROCE 1841 BYL V DAČICÍCH VYROBEN PRVNÍ KOSTKOVÝ CUKR NA SVĚTĚ. Skutečná rarita co? Zašel jsem dál do historie a zjistil, že celá věc byla dokonce v roce 1843 patentována.

Možná se vám to jeví jako naprosto nevýznamná záležitost, ale nebýt dačických pravděpodně bychom si dodnes své oblíbené nápoje sladili naprosto neprakticky sypkým cukrem. Zajisté si na dačické mistry vzpomenete při ranní kocovině, kdy si rozklepanýma rukama sladíte svoje kafíčko, nebo pak v pokročilejším věku, kdy rozklepané ruce jsou již zpravidla na denním pořádku. V těchto situacích je výhoda kostkového cukru před sypkým práškem k nezaplacení, zvláště pak s ohledem na spotřebu cukru.

Pro B.K. zpracoval Pan Ladislav.

8.10. 1999

Jeden z největších cestovatelů dneška a náš věrný zahraniční dopisovatel Richard řečený Pivo nás dnes opustil. Po více než 3-denním pobytu v ČR vzal opět krovky a odletěl za vodu. Zlí jazykové tvrdí, že tam chce načerno dělat, ale ti, kdo Richarda dobře znají, vědí, že tata varianta opravdu nehrozí. Richard tímto způsobem dnes oslaví svoje 28. narozeniny a navíc 16.10. oslaví i výročí 1 roku na cestách a bez práce. Tento cestovatel nás zásoboval materiálem z cest po Austrálii, N. Zélandu, Tasmánii, Thajsku a údajně i po Laosu, Barmě a Vietnamu, reportáže z posledně jmenovaných zemí však do BK nikdy nedorazily. Minulý týden se Richard s kamarády poflakoval po Retezatu a českých vesnicích v Rumunsku. Naposledy byl spatřen při vysílání 4. dílu Majora Zemana.

9.10. 1999

9.10. 1999

K tomuto datu se vztahují i údajně velice zdařilé akce bratranců Foglarovo-Zítkových.

12.10. 1999

13.10. 1999

17.10. 1999

1.-3. 10. 1999

V Polici proběhl skautský víkend: v pátek se kalilo v Div. klubu, v sobotu byl projev a hry a večer velký táborový oheň, který hmotně podpořilo město a Hanes, kteří společně dodali blíže neurčené množství dobrého vína. V neděli se pak uskutečnila předlouhá výprava na Junáckou vyhlídku. Po celý víkend a navíc i celý další týden si mohli všichni zájemci prohlédnout výstavku o historii polického oddílu. Takže díky organizátorům - moc toho asi nenaspali, ale stálo to za to!

 

6.11.1999-den našlapaný akcemi. Je sobota , 13 hodin a na louce za Kollertovými pořádá Sokol Bastarddorf drakiádu. Účast je velká. Většina draků ale ne a ne letět. Měli jsme bohužel také takového. Byl zakoupen v prodejně u Vapiho. Ani takoví mechanici jako jsem já, Pavlína , Polič a Anča nedokázali z draka vytáhnout víc než 3 metry. Naštěstí zde ale bylo zadarmo občerstvení a tak jsme se alespoň naprali koláči a opili čajem. Protože jsme se na organizování akce také podíleli, musíme pochválit hlavně obětavé organizátory.Děkujeme si a za rok s drakem vlastní výroby a ne od Vapiho!!!

Zásada první: nikdy nedělejte zbytečné věci. Musíte si uvědomit, že většina úkonů při domácím úklidu pochází z dob, kdy ženy trávily život právě v domácnosti. A aby si jejich manželé nevšimli, že na to stačí několik minut denně a nenutili do jiných prací, které museli vykonávat ubozí muži, vymyslely spoustu prací , aby vypadaly ,že jsou stále zaměstnené.

 

Radko Kříž Křížák, předseda Studentské Unie ČVUT se Vás dovoluje pozvat na výstavu “17. Listopad” v Betlémské kapli na Betlémském náměstí, Praha 1

Open: 17.-18. 11. a 20.-21. 11. vždy od 10.00 do 17.00

 

 

 

Fesťák Rajbas outdoor Kotlík - festival filmů, fotek, diapozitivů, besed, koncertů, netradičních sportovních soutěží a hlavně setkání se zajímavými lidmi.

Z nabídky vybíráme např. country bál se sk. Trní, Peruánské Andy, Kundum- život Dalajlámy, běh do vrchu a jiné akce.

Kde? Blansko

Kdy? 19. - 20. listopadu

 

 

Jeho znění jsme si dovolili otisknout.

soutěžní otázka: Co dělá v této restauraci Kapr a Lenka?

Mallorka, Korsika, Španělsko- vyvalování na pláži, potulky horami. Něco tak profláknutého samozřejmě nejsem ochoten absolvovat. Už už chci odmítnout pracovní tábor v Německu, protože mi nevyhovuje termín,když se v tom dozvídám, o jaký druh práce se bude jednat. Práce v koncentračním táboře. No to je ono! Kdo se může pochlubit, že strávil tři neděle prázdnin v koncentráku v Německu ?

Přihlásil jsem se na tábor do rumunských Karpat, abych se tak vyhnul letnímu nicnedělání v pražské kanceláři. Krásné počasí, kamarádi na prázdninách a šéf na dovolené mě téměř donutili, abych i já tzv. vyčich. Rumunská organizace SCI zrovna pořádala ekologický tábor v pohoří Retezat, jehož lákadlem měla být i ideální poloha pro pozorováná zatmění slunce. Vyplnil jsem formulář, zaplatil účastnický poplatek a těšil se, jaká to bude paráda. Pro jistotu jsem ještě zavolal do Rumunska, abych zjistil, kde tábor přesně je. V propozicích se zmiňovali jen o srazu v kanceláři SCI v Bukurešti, kam přece nepojedu, když Retezat leží dobrých 400 km blíž Praze. Dozvěděl jsem se však, že pokud do Bukurešti nepojedu, nemám šanci tábor nikdy najít, protože je prý schovaný hluboko v horách, kam znají cesty jen místní. To mě docela nabažilo, bude to asi dobrá divočina, myslel jsem si. Trval jsem však na svém, že na sraz nepojedu. Oni trvali na svém, že tábor se najít nedá a ať se raději odhlásím. Po dalších 10 telefonátech mi však prozradili, že tábor se nachází u turistické chaty, kterou jsem našel i na automapě Rumunska měřítka 1:400 000.

Tak jsem sednul do vlaku směr Budapešť, přespal u známých a ráno si to žíhal do Karpat. Přes hranice jsem projel za pomoci rumunské Maďarky Moniky, o které ještě bude řeč. Za Aradem jsme potkali vykolejený vlak, který tam den předtím z kolejí vyhodil rozjetý kamión. Vlak jen taktak minul výhybkářovu budku. Vystupuji v Devě a potkávám skupinku Moraváků, kteří mají taky namířeno do Retezatu. Mají už dost zkušeností se snahami balkánských průvodčích oškubat jakéhokoliv cizince a tak se mladému průvodčímu v malé lokálce upřímně vysmějí. Vystupuji na nádraží v Ohabě de Sub Piatra, kontaktuji taxikáře s prastarým “VW busem”, čeká na další zákazníky, nikdo však už večer nepřijíždí, tak jedu sám. Po 11 km jízdy se vydávám na výstup k chatě Pietrele a po dvou hodinách rychlého pochodu nacházím tábořiště. Kolem ohně stojí několik zachmuřených postav, zjevně pořádně promokli a mají toho dost. Asi 10 stanů porůznu rozmístěných podél pěšiny, bordel všude kolem, protáhlý vobličeje...Tak to bude asi parádní tábor! Lenost mi nedovolí postavit vlastní stan a zabydluju se v áčku patřícím 2 Italům, kteří šli dnes radši spát na chatu. Prý mají ve stanu mokro. Je tam sice louže, stan je asi průtokový, ale je tam i jedna nafukovací matrace, takže si připadám jak na vodní posteli.

Další den je hezky a vycházíme do terénu. Krásná, divoká a čistá příroda dokáže nabažit. Potkáváme skupinku Čechů, sbíráme něco málo odpadků, sledujeme opalující se Rumunky nahoře bez u jezera Galešu a přes hřebínek pod Papušou procházíme “Zlým” údolím s mnoha parádními jezírky. ... Takže dnešní den nemá chybu. Ale nechval dne před večerem. Nabízím se, že nanosím dřevo na táborák, ujímám se malé sekyrky broušené naposledy snad ještě za Rakousko-Uherska a vydávám se s Yvesem k řece. Větší kláda nám nemůže odolat. Bohužel ale neodolala ani moje noha. Při noční práci ve svahu se sekérenka jednou jemně svezla a srazila se s mojí holenní kostí. Moc si z toho nedělám, ale ráno už nemůžu bez berle udělat ani krok. Takže další slunečný den strávím prací v táboře a vařením. Je tu i pěkná Lumenica (v překladu Světluška), tak proč ne. Jídla ale není nazbyt a nádobí téměř žádné. Navrhuji špagety s rybičkami a hráškem, na malém plynovém vařiči se po 2 hodinách ve velkém hrnci začíná vařit voda a za necelou hodinku už máme vonící lepkavou směs hotovou. Napráskáme si bubny a zbytek necháváme na večeři pro kamarády. Mezi prvními se z dlouhé horské túry vrací jeden z rumunských vedoucích Tibi. Nakoukne do hrnce, směs vypadá mírně nevábně, lehke ochutná a silně vyflusne sousto na trávu. Když se dozví, co večeře obsahuje, rozpálí se do ruda: Tak tohle by nežraly ani prasata! Špagety, hrášek a rybičky! Takový recept neexistuje v žádné kuchařce! Tohle prý jíst nikdo nebude. Ostatní rumunští příchozí se vřele baví, někdo ochutná a jí, jiný neriskuje. Uzavírají se sázky, jestli alespoň polovina účastníků zkonzumuje svoji porci. Díky celodenní únavě se nezasvěcení přicházející pouštějí bez řečí do jídla, dříve příchozí se potutelně usmívají, všichni cizinci se ale najedí a asi polovina Rumunů večeři úplně odmítne. Dorážejí se tedy nedostatkovým chlebem a studenou konzervou vepřového. To je snad jediný druh jídla, kterého je tu poměrně dost (asi půl stanu). Uznávám, že večeře nepatřila k nejchutnějším, slepené špagety moc vábně nevypadaly, ale byly tu už i horší věci. Problémem pro mnohé rumunské jazýčky však byla netradiční skladba krmě. Příště se do kuchyně raději už moc neženu, leda když jdu zabavit sardinky, abych se vyhnul všudypřítomným vepřovkám.

Každý z účastníků musí povinně strávit 3 noci na chatě Gentiana, která leží v malebném údolí vedoucím k jezeru Bucura. Nikomu se tam moc nechce, ale nakonec se tam s dalšími 4 kolegy vydáváme a jsme rádi, protože většinu času proprší a v chatě se dá pěkně vyvářet, mastit karty a do noci poslouchat krásné rumunské lidovky. Přes den sbíráme a odnášíme odpadky dolů do tábora, kde se vše spalitelné (hlavně igelity) okamžitě pálí v táborovém kruhu, konzervy rozklepáváme kameny na minimální objem, až játrovky a zbytky rybiček stříkají všude kolem, hlavně pak na naše trička a obličeje. Je neuvěřitelné, kolik jídla turisté v horách vyhazují, když je dražší než u nás a platy jsou asi tak 4 krát nižší. Rozklepané konzervy a sklo pak odnášíme do nejbližší vesnice do kontejneru. V místní putyce také zakupujeme zeleninovou polévku, melouny, chleba a pálinku a konečně se pořádně najíme.

Je 11.srpna ráno a zatmění slunce začne za několik hodin. Škoda jen, že leje jak z konve... Za hodinku se ale nebe protrhává a je nádherně! Vyrážíme na kopec, abychom byli slunci blíž a mohli pozorovat běžící stín. V půlce kopce už zase prší a početná výpravy plzeňáků začíná brmlat. Dostáváme se na hřeben, schováváme se pod rumunské bratry Dívčích kamenů a čekáme na mlhu, která pěkně rychle stoupá z údolí až nad naše hlavy a tam se usazuje. Zatmění má začít asi za hodinku a tak neztrácím naději. Skoro všichni se vracejí do tábora. Zalézám do jeskyňky a vybaluji kradené sardinky. Po čase kolem prochází skautík, který sem kvůli úplnému zatmění dorazil až z Nového Zélandu. Když chybí už asi jen 5 minut, vylézám ven a čekám na zázrak. Drobně prší a není skoro nic vidět.

Je 14:10, začátek úplného zatmění. V několika krocích přichází tma. Nechápu jak, ale najednou vidíme i nějaké hvězdy a v dáli i světla z Hacegu. Během polední noci se obloha vážně vyčišťuje. Asi po 2 minutách se na západním horizontu objevuje čárka světla, které nechává poprvé vidět hory a kopce, poloniny a vesničky, které byly až doposud v mlze. Je to nádhera! Tma zase postupně odchází a z mraků vylézá slunce. Konec světa se zase nedostavil.

Další den se údolí vyprazdňuje a za chatou zůstávají zbytky slunečních brýlí, jídla, stanů a dalšího bordelu. Máme co dělat. Protože každý den začíná oficiálně až někdy před polednem, trvá nám úklid 3 dny. Při táboráku se vedoucí Cristi snaží moderovat konstruktivní diskuzi, ta se ale strhává v nesmyslnou hádku a hysterický jekot. Cizinci už mají všeho plné zuby a chtějí tábor ukončit dříve. Rumuni nechápou. Je to celkem legrace.

Ráno se všude honí mraky, tak jdu jen na kontrolu postranního údolí s množstvím borůvek a jezírek. Odpoledne je zas hezky a vyrážím na vrchol Retezat, který vypadá jak pyramida. Následující den už sestupuji vápencovým údolím Stinisoara k chatě Pietrele, kde se poprvé za 10 dní vykoupu v řece a vyperu si prádlo. Ani moc nesmrdělo.

Rozhoduju se přespat na zastávce v Ohabě, protože všude kolem jsou venku slyšet psi. Trať je ale docela frekventovaná a noc tudíž docela dlouhá. Nasedám do prvního ranního dělnického vlaku směr Arad. Na nádraží kupuju velký bochník domácího chleba a půlka je ve chvilce ve mně. Teď už zbývá jen koupit místní hruškovici. Bloumám ulicemi. Centrum Aradu se poevropštilo. Je tu už vše potřebné: spousta směnáren, obchody s mobilními telefony, mekdonaldi, atd. Nejhezčí stavbou je maďarský katolický kostel. Hledám banku a na ulici mě zastavuje rumunská Maďarka Monika! Má trvalou, takže mně trvá dost dlouho, než ji identifikuju. Slovo dalo slovo a do Pešti pojedeme spolu. Sterilní rychlík Traianus nás tam doveze za několik hodin.

Na Keleti se loučíme, kontaktuju spolužáka Zoltána a vyrážíme sledovat ohňostroj. Zítra bude 21.srpna, státní svátek Maďarska, a lid si žádá chléb a hry. V sobotu procházíme budapešťskou “Malou Stranu”, probíhá tu i výstava o NDR a Stasi a venku hraje několik jazz-rockových kapel. Zoltán sezval i pár známých a na večer přichystal zahradní slavnost. Jsou tu Maďaři odevšad: z Budapešti, ze Slovenska, z Prahy, ze Sedmihradska i z Vojvodiny. Z kazeťáku se line hlas K. Gotta. Zahrada překypuje ovocem a na ohni se už smaží masité pochoutky. Rodiče raději vyklidili plac a kolem půlnoci začíná diskotéka. S Janou z Bratislavy jsme jediní, kdo až na pár nedávek neumí ani slovo maďarsky, při nočním reji to ale vůbec nevadí. Je tu i Gonzalo z Lisabonu, který mluví i česky, slovensky, maďarsky a rumunsky, teď však někam zmizel, asi se zrovna v některé komnatě s někým nějak neverbálně dorozumívá.

-ppp-