Nu što, dočkali jsme se. Je tu nové millenium a sním přichází i nové číslo BK. Po roztržkách uvnitř redakce zpravodajství ČT tak zůstává náš oblíbený BK posledním ostrůvkem skutečně svobodného sdělovacího prostředku v našem malém, zato silně rozbouřeném moři komerčně a politicky závislých médií.

No prostě bylo to tak: "Tak holky nasedat" řekl řidič z CDS a přitom blýskl svými dokonalými zlatými zuby (my snad jedeme s ruským občanem)."Dobrý den, jedete do Hradce Králové." "Jo" " A nejdete někam do Jičína?." "No, jak to víte?" "A takhle náhodou za Jičín?" "Vy jste snad jasnovidkyně!" A už se jelo, konverzace byla stylu "znáš toho a toho a vůbec co vezeš?". Takže jsme jely do Jičína s hračkami a za Jičínem bouchly dveře a vypadly jsme z auta (protože z tiráků se to snad ani jinak nedá), než vypadnout.

První rada: Nikdy nestopujte pohřební vůz!

První kopeček nám okořenila slípka, která dělala, že není vidět, ale prozradili ji vejce a že jich tam bylo kolem dost. Myšlenka na dobrou večeři nás vzpružila natolik, že malý klacík a trocha zručnosti nám pomohli k úlovku čtyř vajec. Slípka jen zamrkala svýma ospalýma očkama a šlo se dál. První vyhlídka na Jičín byla skvostná, výhledy super, že jsme málem viděly moře a tak jsme vše zdokumentovaly fotečkami. Za bujarého rozhovoru jsme došly ke vstupu do Prachovských skal, vstoupily jsme za studentské vstupné (no nedivte se v Kovopole se člověk neustále učí a čubrní co tohle zase má být). A už jsme funěly do kopce a z kopce po zelený, která nám skýtala snad všechny vyhlídky, které se v prachovkách nacházejí. Nebudu je vypisovat podrobně, protože vím, že tento plátek čtou skalní skaláci a tak bych mohla nějakou nechtíc vynechat a pak bych se stala terčem výsměchu. Ale snad jsme šli proti směru prohlídky, protože jsme narážely neustále do školních výprav, ale zase se pěkně poslouchalo jak na nás koukali a obdivovali. Znělo to asi takto "Dobrý, to bych nezvládl. Kdo umí ten umí. Ty šlapou nějak rychle a ty bágly."

Druhá rada: Nikdy nechoďte proti směru prohlídky!

Po východu ze skal jsme zamířili ke zřícenině Pařez. Za skalami jsme velkoryse pohrdly koupalištěm s vyhlídkou hojně se vyskytujících rybníků po trase. Pevnost Pařez byla dokonalá, ale ty místnosti byly nízké i pro člověka s výškou 161 cm. Na pevnosti padly první zásoby sušenek a jiných kalorických potravin. A šlo se dál směr rybník Už cesta k rybníku byla taková prapodivná. Všude se válelo bláto, polámané stromy a vůbec bylo to celé zvláštní. Až se objevil rybník Nebák, byl zelený jako vodník obrostlý řasami. Po velmi krátké úvaze jsme rozhodly, že smočíme pouze nohy. No prostě síla,síla.

Třetí rada: Nepohrdejte koupalištěm!

Po opravdu velmi malém osvěžení jsme se vydaly k cíly = Trosky. Před cílem jsme ještě narazily na jakousi ohradu (historické opidium), která tam nebyla no vlastně byla, ale my ji trochu prošvihly, protože tu stála v 9 st. n. l.. A už tu byly celé a krásné Trosky. Vyšlapaly jsme až před bránu a trpce zjistily, že je na noc zavírají. Náladu nám zlepšil stánek pod Troskami. Vše zachránila žlutá limonádka a páreček. U kiosku už nikdo nebyl a tak jsme se rozvalily a hojně fotily co se dalo. S plnými žaludky jsme dostaly chuť na vejce. Když už se s nimi člověk tahá celý den. Až ze spodu baťohu Lucka vyndala vařič, sliny začaly kapat a prsk, první vejce "Fůůůůůůj, PUKAVEC" Druhé opět "Fůůůůůj, PUKAVEC" a tak to pokračovalo až k poslednímu vejci.

Čtvrtá rada: Nejezte pukavce a nesbírejte vejce, která jsou nastražená na zloděje!

Svá těla jsme nakonec uložily k pomníku padlých pod Troskami. Takže jsme se tam vlastně hodily. Noc byla horká, hlučná a tajemná. Trosky byly nádherně osvícené, už chyběla jen bílá paní. Z nedalekého lomu sem řvaly celou noc bagry a v noci nám někdo chodil kolem hlav.

Pátá rada: Choďte spát s vatou v uších!

Ráno jsme nakoupily, navštívily Trosky a vyrazily směr Hrubá Skála. Po cestě jsme sklízely třešně a litovaly, že ještě nejsou švestky. Další rybník Vidlák, na který jsme narazily se zachoval stejně jako ten včerejší, takže z koupaní zase nebylo nic. Bez jakéhokoliv zdržení jsme došly na Hrubou skálu.Tam opět nějaké to foto, přesvědčování obchodníka s polodrahokamy, že ten kámen opravu nechci a usednutí ke stánku s občerstvením. Pozření párků, limonády pro změnu žluté, nanuka a to by snad mohlo stačit.

Šestá rada: Snězte co vidíte!

Musíme pochválit všechny lezce, protože se jich na skalách vyskytovalo hodně. Opět nějaká ta vyhlídečka, hřbitůvek borců a to již následovala hřebenovka k Valdštejnu Po cestě jsme potkaly nějakého borce se kterým jsme hodily řeč a natolik nás to zdrželo, že jsme zjistily, že patrně nestihneme sraz s Lucčiným šéfem za Turnovem. Celou hřebenovku jsme prošly a v tom se před námi objevil Turnov. Sluníčko neuvěřitelně pálilo a my toho začínaly mít dost. Turnov byl rozehřátý, že by se dalo vejce na silnici smažit. Neuvěřitelně nás tlačily sandále a baťohy se stávaly těžší a těžší. Chuť do života nám vrátila až pomerančová dřeň a zmrzlina. Na vývěskách jsme zjistily, že v neděli se v Turnově koná extraliga (naše nejvyšší soutěž v atletice) a Lucka ačkoliv byla polomrtvá v pár vteřinách vymrštila tělo do sprintu a zaběhala si na novém povrchu hřiště, který stál mimochodem Turnováky cca. 18 milionů korun. Když se opět vrátila do reality, mohly jsme to valit dál.

Sedmá rada: Na túru si nikdy neberte jenom sandále!

V Dolánkách za Turnovem jsme konečně smočily těla v řece. Bylo to osvěžující, příjemné, mokré, ale hlavně opět zelené, ne jenom z předešlých dešťů. Tento fakt jsme přehlídly a nebo jsem ho již asi ani neviděly, protože se nám roztekly mozky. Po pár mrštných tempech jsme dostaly hlad. Návštěva dobře vypadající vodácké hospůdky u řeky nám udělala více než dobře. A tak jsme s novým elánem naplánovaly, že přejedeme vlakem na Malou Skálu. (Trasa to byla nedlouhá, jely jsme pouze přes jednu zastávku.)

Osmá rada: Po plavání vždy něco do žaludku!

Malá Skála nás přivítala západem slunce a krásným výhledem na Suché skály. Úprkem jsme se vydaly do hotýlku, kde měl být sraz s Lucčiným šéfem, který tam samozřejmě již nebyl. Nic nás, ale nemohlo zastavit, před usazením na terasu mezi navoněné Pražáky a Němčoury. Obsluha byla opravu pikantní jo a nemají tam kakao a mraženou kávu, takže se Vám, kteří tyto nápoje pijete ani nevyplatí hotel navštěvovat. Z blíže neznámého důvodu se mi podařilo lusknout na opravdu velmi dobře vypadajícího číšníka (o kterém jsme se později dozvěděly, že ženy mu opravu nic neříkají). No chudák nevěděl co si má o mém chování myslet. A tak i když zdrchaní jsme se přece jenom vydaly dál. Lákavá nabídka čisté postele a večeře k tomu se neodmítá.

Devátá rada: Niky nelouskejte na číšníky, natož dvakrát!

Kopec to byl nechutný, ale Lucčin šéf nás čekal na své chalupě. Došly jsme až za tmy. Z chalupy se ozývaly bujaré hlasy a když nás osazenstvo chaloupky spatřilo, všichni se doslova vysypali ven a chtěli se najednou seznámit div, že ne líbat. Vtlačili nás dovnitř do toho vedra ještě topili v kamnech a vše vypadalo jako po nějaké oslavě. Ani jsme se nerozkoukaly a už jsme měly na stole pečeni. Vyvalily jsme oči a poznámky, že opravu nemáme hlad a že jsme právě jedli nikoho nezajímali. Celá šéfova rodina měla na nose brýle a pořád se něčemu smáli a brebentili. Kolem dvanácté v noci jsme uvítaly lože pod krovem. Sice jsme spaly asi ve 30°C, ale noc to byla jinak obzvláště divoká, protože jsme honily komáry.

Desátá rada: Nenavštěvujte nadřízené po jídle!

Ráno nás probudil sousedovic kohout, měl štěstí, že jsme duše mírumilovné, protože by byl jinak bez hlavy. Po snídani jsme vyrazily směr Frýdštejn. Tyto trosky byly opravdu zajímavé, u vchodu seděl klimbající děda a do rukou nám vložil papír o minulosti hradu, kdo umí číst nechť se obslouží (vlastně taková sámoška). Pak už nás čekal pouze Panteon a ochutnávka borůvek. Na vyhlídce na městečko Malá Skála jsme zjistili, že řeka, ve které jsme se v Dolánkách koupaly je pokrytá mastnou snad olejovou či jakou skvrnou. Možná se u pramene nějaká ženská namazala krémem a pak se šla vykoupat. Pak následovala návštěva hotýlku, vynikající zmrzlinový pohár místo oběda. A potom šupito presto na stop směr Praha.

Jedenáctá rada: Nikdy se nemažte krémem, když se chcete vzápětí koupat!

Stop byl hrozný, protože slunce si umínilo, že nás na cestě upeče a tak Lucka vytáhla deštník a stopovaly jsme pod deštníkem, v té době slunečníkem. Po chvilce nás vzali nějací mladí lidé do Mladé Boleslavi a z Boleslavi starší mužík s autem z ciziny, ale vedro tam měl nesnesitelný. Na Černém mostě jsme vyskočily z auta a okamžitě navštívily MacDonalda, milchshake nás schladil a všechny problémy horka byly asi na 5 minut zapomenuty. Metro nás přivítalo příjemným chladem, a prvním feťákem s červenýma očima. Na zastávce Pankrác jsme vystoupily a šly si sednout na lavičku abychom mohly tvrdit, že už i tuto zkušenost máme za sebou (seděly jsme na Pankráci). Po opětném nasednutí do metra jsme konečně dorazily na Chodov.

Dvanáctá rada: MacDonald vše vyřeší!

Kolej Vltava se tyčí mezi ostatními natolik dobře, že jsme byly rádi, že byla popsaná, protože jinak ji hledáme dodnes. Pokoj byl prázdný se vzkazem "Jsme na kole, přijedeme kolem pátý". Tuto chvíli jsme využily k očistě těl, jelikož jsem neměla sprchový gel, popadla jsme první lahvičku co stála na vaně. Ještě týden za mnou vanula pánská vůně. Příště už takovouto chybu neudělám. Po nutné hygieně jsme se rozvalily na balkón a při této činnosti - nečinnosti jsme dorazily poslední zásoby potravin.

Třináctá rada: Nemyjte se pánským sprchovým gelem.

Kolem páté se objevili skuteční obyvatelé pokoje. Přidali se k všeobecnému poflakování a někdo se dokonce i učil. Proč, to se doposud nepodařilo zjistit. Po dvacáté hodině jsme vyrazily do hospůdky. Švestka se Šovinem nám vyprávěli po cestě kde kdo byl zapíchnut a nalezen mrtev a les začínal být hustší a hustší až se vyloupla hospůdka. Párečky, pívečka a konečně i kakao přidali již k tak dobré náladě. No prostě večer se vyvedl. Po běhu na koleje (začalo pršet) mě byla přidělena postel nějakého budoucího judra. S výhledem na prapodivný obrázek. Pokud chcete vědět jaký navštivte výše uvedené pány. Noc to byla hlučná, protože pražští studenti se učí převážně v noci a vydávají u toho šílené zvuky.

Čtrnáctá rada: V Praze nikdy přes les!

Ráno nás přivítalo se zataženou oblohou. Pánové se rozprchli do zaměstnání a po velvyslanectvích a my směr domů. Václavské náměstí jsme pochopitelně nemohly minout a na hlavním nádraží si dát čínu. Doporučujeme vřele, ale pozor tento pokrm je trochu více mastný. Cesta vlakem probíhala hladce až na to, že vlak s elektrickou lokomotivou založil požár a tak jsme získaly takové zpoždění, že jsme z Jaroměře radši hodily stopa. Nová Avie a v ní velmi sympatický řidič nás odvezl až do Náchoda.

Rada poslední: Když jedete vlakem nezapomeňte buřty, nikdy nevíte kdy se Vám budou hodit.

Toť vše.

Mějte se vši krásně a cestujte.

Čau

Kolena

Rita a Lucka

Omlouvám se jménem redakce BK za mírné zpoždění při uveřejnění tohoto příspěvku. Více než půlroční prodleva byla způsobena nedbalostí šéfredaktora Mychala (známějšího pod zkratkou -my-) a ujišťuji nejen Vás, výše podepsané dámy, že z tohoto pochybení vyvodím jistý disciplinární postih včetně návrhu na odvolání pana -my- z pozice šéfredaktora BK.

Hanes

Hanýsku, takto to vypadalo u Tyjáků v chaloupce při oslavě narozenin, takže to můžeš vesele vyvěsit u Kurýrů.

Ježek

Cau lidi, tak sem vcera vecer byla v kine. Musim Vam o tom vsem napsat, protoze si myslim, ze byste si to nemeli nechat ujit az nekde ve Vasi blizkost ten film budou davat. Uz jste o nem mozna neco slyseli, jmenuje se TANEC V TEMNOTACH. Je to nadherny film, o emigrantce z Ceskoslovenska, kterou hraje Björk. Ikdyz ze zacatku sem z nej byla nejaka rozcarovana, na konci snad nebyl v kine nikdo, kdo by nebrecel nebo si alespon neutiral slzy. Opravdu silnej zazitek. Snad vubec poprve sem se setkala s tim, ze by nekdo pri zaverecnych titulkach tleskal. Myslim si, ze kdyby nemela spousta lidi v rukach kapesnik, kterym si otirali slzy nebo do nej smrkali, tak by tleskalo snad cele kino. Mejte se pekne Lucka

-A není to tou chřipkovou epidemií?

Ne neni v Liberci snad ani neni chripkova epidemie, alespon to tak na kolejich ani vcera v praci nevypadalo.

Thajsko

Tímto vám ještě jednou přeju hezký nový rok (mimochodem letos jsem oslavy nového roku zažila 2x – v Thajsku probíhaly oslavy nového čínského roku) a hodně cestovatelských zážitků.

Hanka

1.-5. Wat Phra Kaew – chrám smaragdového Buddhy a královský palác, Bangkok

2.

3.

4.

5.

7.

9.

10.

11.

12.

13. lingam shrine – hinduistický lingamový chrám v komplexu hotelu Hilton

14. NP Khao Yai – nejzachovalejší komplex monzunového pralesa v JV Asii s pěti vegetačními stupni.

15.-16. víkend na ostrově Koh Samet. Nádherně čisté pláže i voda, ostrov je součástí mořského NP

16.

17. komplex bývalého královského paláce v Ayuthayi

18.-20. Ayuthaya– ruiny bývalého hlavního města pod záštitou UNESCO

19.

20.

21. řezbářská dílna

22. sloní farma

Většina z Vás asi ví, že nejsem úplně normální, natož když se sejdu s Vénou Hornychem. Třeba Vás bude zajímat, jak lze strávil jeden společnej víkend v Jizerkách. Jaký to teda bylo?

Dobrý, všem to doporučuju.

V šest se setmělo. Konečně změna! V propozicích psali o částečně osvětlené trati a měli pravdu. Když jsem jel poprvé potmě, jen dvakrát jsem si brnknul o mantinel. Pravda, už jsme to měli najetý. Přichystaný čelovky teda nebyly potřeba.

Kolem osmý přijela Lucka. Konečně si Jana může dáchnout. Před tím nám ale musí znova naparafínovat.

Blíží se půlnoc, POLOVINA, rtuť teploměru klesá k mínus osmnácti. Na modrý LF (parafín do -10°C) je ten čerstvej prašan pěkně tupej. Vrže pod lyžema a chvílema mám pocit, že lyžuju na písku.

Dvaačtyřicetkrát.

Cesta z Liberce do Prahy taky stojí za zmínku, byla to drina. Autobusy sice jezdí po půl a někdy i po čtvrt hodině, ale místenky jsou vyprodaný už v pátek a na stání převážně neberou. Takže normální neliberečák, kterej přijede v pátek a chce v neděli odjet, nemá šanci.

Poté, co odjely tři autobusy s volnou uličkou, konečně přijel rozumnej řidič, kterej nás všechny pobral. Hodinový čekání na autobusáku ale nebylo tak hrozný, jako následující hodina a půl ve stoje v busu. Párkrát jsem usnul, až se mi prolomily kolena. Byl to takovej bonbónek na dortu.

Takže:

Bylo to pěkný a bylo toho dost. Už nikdy víc.

(Ale lákali nás na léto, kdy se to jede na horskejch kolech. Doufám, že budu mít víc rozumu.)

Holky, díky za všechno, Véno, díky za spolupráci.

Hanes

V Čechách je únor 2001, někdy sníh, většinou však petrklíče. V šest hodin ráno vítám svou novou skupinu, o které jsem hned od našeho prvního setkání věděl, že to nebudou “kaštánci”, které mi Beruška popřála na cestu. Nicméně každý dříve či později zjistíme, že ať si “pacoši” vymyslí cokoliv, nemá cenu se tím nějak trápit, když všude kolem majestátně ční nebo aspoň raší krásy přírody. Bohužel se většinou nechtěly nechat vyfotit.

italština:

maďarština:

Tolik z kulturní části mého ozdravného pobytu. A co se tam vlastně dá dělat? Pokud bydlíte v prázdninovém centru, jehož nedílnou součástí je bazén, sauna a v kuchyni a v jídelně pěkné mladé Polky, pak si myslím i my, nelyžaři, přijdeme na své.

Nicméně mi to přece jen nedalo a párkrát jsem si na ty lyže vyjel. Je to celkem zábava, hlavně pro diváky. Hned první den jsem vyrazil na červenou sjezdovku a kromě jednoho kotrmelce se nic zvláštního nestalo.

Zpáteční cesta byla plná dobrodružství a dosud nepoznaných zážitků. Nejdřív jsem omrknul sesterské středisko, jestli tam má vůbec cenu jezdit, když už mi to tak jde a tak někdy kolem půlnoci z neděle na pondělí jsem se poprvé podíval do zavátého Švýcarska. O pět hodin později už jsme profrčeli okolo Milána, v Bolzanu jsem uronil slzu za ukončené letní jablečnosběrné HHH tábory.

Chtěl bych na tomto místě poděkovat především všem, co museli zůstat ve škole a nezapomněli na mě a zvláště pak Lyžařské škole Maestra Vaňka za kompletní sjezdařskou výzbroj.

Za pozorné přečtení děkuje redakce.