S příchodem jara jsem se rozhodl založit nové číslo našeho oblíbeného občasníku. Kalendářní jaro nás uvítalo sněhovou přeháňkou. Skutečný příchod jara byl však rychlý a nečekaný, obnažená těla studentek tuto, pro každého lyžaře těžkou ránu, jen potvrdila. Jak rychle jaro přišlo, tak rychle i odešlo. Opět jsme vytáhli kulichy. To nám ale nebrání v podnikání ryze jarních aktivit, jakými jsou sjezdy řek či první bajkové vyjížďky. Tedy s chutí do toho, užívejme tohoto jarního období jak se sluší a patří.

Hanes

Když mi v pondělí Beruška napsala, že nemá v sobotu čas, neboť jede na Úpu, venku bylo asi dvacet stupňů a docela jsem dostal chuť. Slovo dalo slovo a navzdory páteční vánici se v sobotu scházíme u autobusu. Je jeden nad nulou a vytrvale sněží, doma nás mají za blázny, v horách je umrzlo, voda nebude, navíc jsme všichni lehce nachcípaný. Takovouhle ránu ovšem naše chřipky nečekaly a z vody se vracíme v plném zdraví.

Jak to skutečně vypadalo se podívejte v přiloženém komiksu.

Jana (Beruška), Milan (Bubák), Vlasta (Ježek), Andrea (Kovopolka I), Marcela (Mana), Vašek, (Pavel) Polič, Anička (Poličovic), + jejich Kanadsko-polští přátelé no a Rita (Kovopolka II).

Po dlouhém bádání a dohodování jsme se nakonec rozhodli, že pojedeme o prodlouženém víkendu od 4.5.01 do 8.5.01 do Jižních Čech na cyklistickou výpravu. Jana sehnala ubytování v kempu v chatkách v Malém Ratmírově nedaleko Jindřichova Hradce.

V Jindřichově Hradci jsme měli na vlakovém nádraží sraz s Marcelou a Vaškem. Po jejich příjezdu padl návrh, že se nejdříve půjdeme podívat po Hradci a kola s baťohy si necháme v úschovně. Prošli jsme střed města, podívali jsme se pouze zvenčí na zámek a skončili na židovském hřbitově. Poté nás začínali zajímat věci méně kulturní, jako kde se najíme a kde co nakoupíme. Tak jsme naše kroky opět namířili do středu města. Jindřichův Hradec nás nezklamal a mohli jsme tedy nacpat naše baťohy jídlem. Po nakoupení jsme usedli před obchod a začali do sebe cpát saláty a rohlíky a jiné dobroty. Do naší seance mlaskání se najednou začalo míchat jakési povykování, vřískání, křičení a vůbec nějaké divné zvuky. Náhle se na náměstí objevilo policejní auto a za ním průvod odrostlých puberťáků. S vlajkami v rukou a v převlecích všeho druhu vykřikovali “My Vám ještě ukážem, my Vám ještě ukážem!” U přežvykování kalorického salátu jsem si říkala. “No to jsem zvědavá, co nám Vážení ukážete, až Vás realita potká.” Po této přehlídce jsme se odebrali velice plouživým krokem na vlakové nádraží pro kola.

Už první přejezd dopadl DOSLOVA kriticky. Bubák s Janou světelnou křižovatku přejeli jako profíci, ale zato my s Andreou jsem měly NEPATRNÉ problémy. Když Andrea přejížděla křižovatku (měla sedátko příliš nízko a vypadala jako by z toho kola vyrostla), tak ji uprostřed toho ruchu spadl řetěz i s ochrannou poklicí. Ihned jsme sesedly z kol a rychle je opřely od plot. Vtom se přiřítil nějakej psík nepopsatelné rasy a začal na nás štěkat jak pominutej - prskal u toho a vůbec byl velice epesní.

Konečně jsme se rozjely, dohnaly jsme Janu a Bubáka a společně jsme odbočili na vedlejší silnici. Projeli jsme několik vesnic, baťohy s námi cloumaly ze strany na stranu a Jana s Bubákem byli rozjetí jak vichři. Do toho všeho se mi rozbila sponka, takže jsem vypadala jako Róza FÁRA a řítila se na kole jako hurikán.

Po pár kilometrech jsme sjeli k řece, podél které vedla stezka. Přehopkala jsem pár kořenů a vtom cesta začala stoupat, tak jsem se chtěla rozjet, ale co to-přede mnou na zemi se zablýskalo něco červeného. Po bližším ohledání jsem zjistila, že někomu přede mnou upadlo světlo. Takže z rozjetí do kopce nebylo nic, a tak jsem si ho vyšlápla pěšky. Neustále jsem musela dojíždět velice dobře rozjetou trojici Andrea, Bubák a Jana. Asi dvakrát jsem málem spadla do řeky a jednou mi spadl řetěz. Konečně jsme zastavili a zjistili, že již zmiňované světlo upadlo Andree z kola. “Tak to si teda moc nenasvítí” - podotkl myslím Bubák. Po útrpném hopsání, klopýtání, padání řetězů i jiným jedincům, než jsem já, no a taky trochu ježdění jsme se konečně dostali do Malého Ratmírova.

Po půl hodině poflakování začala pár jedincům (Beruška) hořet zem pod nohama, a že bychom se mohli projet. Taková malá projížďka před večeří spojená s eventuální opravou Vaškova kola. A tak jsme vyjeli.

Malebnou krajinou jsme dorazili do městečka Kunžak s tím, že tam musíme najít nějakého opraváře kol. Vašek tedy zmizel v první hospodě a začal hledat nějakého opravdového mistra. Po chvíli se vyloupl z hospody, že má telefon na nějakého Jouzu a ať mu zavolá. Já nevím proč, ale vůbec jsem mu v tu chvíli nevěřila, protože to jméno s telefonem mi připadali jak z filmu. Do Vaškovi rezignace, že tedy volat nebude, se vmísil mladík s tím, že nám Jouzu zavolá. Jouza prý přikývl, ale že musíme ještě tak hodinu počkat, protože je zatím v práci. No a mladík se okamžitě chopil šance a nabídl nám návštěvu ve své vlastní hospůdce, kde můžeme na Jouzu počkat. Asi si myslel, že z nás bude mít rito, ale to chudák nevěděl, že jsme odolali i zámku v Jindřichově Hradci. No a tak jsme v hospůdce usrkovali limonády, někdo i pivo, do toho řvala hudba z rádia a zvenčí k nám do hospody pozvolna vnikala charakteristická vůně kravína. Po hodině se konečně Jouza ozval a Vašek za ním rychle odfrčel. Byl to opravdu dobrý džob, protože Jouza za opravu nic nechtěl a Vašek s námi mohl podnikat výlety. Toto zpoždění způsobilo to, že se začalo stmívat a k tomu se blížila bouřka, a tak jsme rychle pospíchali do chatek. Bylo to za 5 minut 12, hned po našem příjezdu se strhla na uvítanou průtrž mračen.

Večer přijel Ježek z Prahy. Hned ve dveřích nám oznámil, že si přišel užívat a tudíž nemíní trhat rekordy. Pak nám sdělil, že na té posteli, co sedíme, spí on, aby nemusel lézt po schodech. My jsme ho ale ujistili, že tato postel zcela určitě není jeho, protože spí v chatě určené nikoliv ženám. Ježkovo oznámení o flákání se mne natolik uklidnilo, takže spát jsem šla s myšlenkou, že to nakonec i přežiju. Ale i tak jsme v tom zbytku odpoledne najeli již 30 km.

Ráno Marcela vyděšeně vylítla z postele v 6:30 hod, “ŽE NESTI´HÁME”, čímž definitivně vzbudila zbytek osazenstva dámské i pánské chatky. Do 8:00 hod se všichni vypotáceli, učmuchtili nějakou snídani a den mohl začít. A taky hned začal a to vášnivými dohady, kam vlastně pojedeme. A tak jsme vyrazili směr Kunžak, to byla taková jistota, protože tam to už známe. Projeli jsme Kunžak směrem na Landštejn, přičemž Beruška neustále prosazovala lesní cesty a tak se stalo, že nakonec jela po asfaltce a my zbytek, kdo chtěl jet po asfaltce, se trmácel lesním bahnem. Landštejn nás přivítal povykem dětské cyklistické výpravy. (Ježek chtěl pořád konzumovat jídlo na troskách, ale nakonec se spokojil s pláštěnkou na zemi vedle koše). Po naplnění žaludků jsme naplnili i naši touhu dobít hrad. U vstupu jsme se domáhali studentského vlezného, ale neoblafli jsme je. Hrad jsme prolezli křížem krážem, ofotili ho ze všech stran a na věži nám Ježek názorně ukázal používání středověkého prevétu (pro neznalé záchodku). Toto mu velice šlo, jak ostatně dokazuje přiložená fotografie.

Vyšlapali jsme úmorný kopec a hupli do lesa, kde by se údajně měli nalézat zbytky středověké vesnice Pfaffenschlag. Nejdříve jsme nacházeli jen samé bunkry z druhé světové války, ale nakonec jsme dojeli k vesnici. Ježek nám všem přečetl dějiny této vsi. U této jeho četby jsme museli povinně přežvykovat sojovou tyčinku abychom se dostali asi tak do 15. století, kdy byla tato vesnice živá. Jelikož Marcela snědla i Vaškův díl tyčinky, tak musela být asi pěkně mimo, protože zatímco my jsem byli myslí ve vesnici 15. století, tak ona byla snad někde v době kamenné.

No a potom jsme lesní cestou konečně dojeli do Slavonic. Tam jsme vyběhli na věž, napsali podhled Červovi, který myslím ani nepochopil, a obdivovali podloubí na náměstí města Slavonice. Další cíl byl kopec s replikou kostela Monserratu. Sluníčko pálilo a mraky dělali bu bu bu, až jsme dojeli na Monserrat. Tam jsme zjistili, že jsou 4 hodiny odpoledne a my máme před sebou ještě 50 km. A opět že nepojedeme do Dačic po silnici, ale po turistické značce. Někdo prohodil, že to bude pěkná cesta, protože pojedeme podél řeky. Cesta to byla sice pěkná, ale vypadala jako by po ní již pár let nikdo nejel. V patách jsme měli bouřku a před sebou cestu bez konce. A to doslova, protože naši “turistickou cestu” náhle přeťala řeka a my tam stály jako máci. A tak jsme se poslušně vrátili na silnici a po té se dostali až do Dačic.

Jaký je zámek v Dačicích uvnitř se nás neptejte, protože to bychom za prvé nestihli a za druhé nás to vcelku ani nezajímalo, protože při příjezdu do Dačic jsme narazili na hospodu a tam taky zůstali. A pak jsme už jen poroučeli a číšník nosil a nosil a nosil. Mezitím si to bouřka rozmyslela a poslala nám místo sebe pouze deštík, který nás tedy vůbec nevyvedl z klidu. Náhle vůbec nikomu nevadilo, že je kolem šesté večer, a že máme před sebou ještě 30 km. Po hospůdce opět trochu kultury, tak jsme ten zámek a park aspoň obešli a vyfotili se u něj. Viz. foto:

Po snídani jsme se bez emocionálních projevů (docela příjemná změna) dohodli na návštěvě další pamětihodnosti - zámku Červená Lhota. Není to ani tak daleko, ba to není ani směrem Kunžak a navíc tam z nás skoro nikdo dosud nebyl. Dalším plusem byl i Jindřichův Hradec, kde jsme málem vykoupili celý megamarket Billa, i když jeden nejmenovaný jedinec neustále prohlašoval, že každopádně musíme do Hypernovy, jelikož tam má jakousi Zlatou kartu (no není to konzum?). Návrh však neprošel, jelikož to bylo “až” o 100 m dále.

Cesta na Červenou Lhotu (informace pro Žďáráky - navštívili jsme vesnici Pluhův Žďár) proběhla v poklidu bez nějakých větších výkyvů. Zámek na ostrůvku však vypadal ještě kýčovitěji, než na obrázcích nebo filmech. Mimochodem - malá historická odbočka - víte, proč je Červená Lhota červená? Kdysi zde žil jakýsi zbožný majitel, který to se svým vztahem k Bohu přeháněl, což naštvalo jeho zákonitou manželku, jenž mu vyhodila krucifix dolů do jezera. To však rozlítilo samotného zámeckého pána, který svojí ženušku popadnul a hodil ji za křížem. Na stěně zámku po ní zbyla krvavá skvrna, kterou nebylo možno ani po několika bílých zamalováních odstranit, takže zámeckému pánovi nezbylo nic jiného, než celý zámek nechat přemalovat na červeno. Zkrátka středověk.

V Červené Lhotě jsme se rozdělili, poněvadž některým jedincům nestačilo včerejších téměř 92 km a rozhodli se strhat ještě dnes a to návštěvou Kamenice nad Lipou, no a naše pohodová čtyřka ve složení Ježek, Bubák, Rita a Andrea vyrazila rekreačním okruhem na Kardašovu Řečici. Ještě jsme se ale stavili kousek za Lhotou u stařičké lípy, kterou se nám ve čtyřech podařilo jen tak tak obejmout a dvakrát jsme se vydali po špatné značce, než jsme našli ten správný směr. Cesta do Řečice byla celkem v pohodě, o čemž však Rita pochybuje, neboť si ji prohlédla v jednom místě (poblíž hnoje) nebezpečně zblízka.

Pondělní ráno proběhlo jako dvě předešlé - netřeba se zmiňovat. Akorát že po ránu mírně mžilo, což nás nikterak k cestě do Telče nepovzbudilo. Nicméně jsme statečně vyrazili, a to pro změnu do Kunžaku (abychom nevyšli ze cviku), ale tentokrát jinudy - po červené značce, která prý bude příjemná, jak prohlásil Polič, který již asi půl kilometru po ní absolvoval.

Z Kunžaku jsme tedy vyrazili stále po silnici do již zmiňované Telče. Marcela se téměř všechny prudší kopce odchodila dolů pěšky, neboť za uplynulé dny se jí podařilo zlikvidovat skoro nové brzdné destičky, ale v Telči měla úspěch a nakonec brzdy zprovoznila. První věc, co nás na Telči zaujala, byli kapříci v místním obecním rybníce, se kterými jsme se s Ritou rozdělily o poslední zbytek chleba. Byli zkrátka úžasní!

Úterkové ráno začalo pracovně, každý pakoval co se dalo, myla se kola a připravovala poslední snídaně. Program byl následující: Skupina Vašek s Marcelou se rozhodli, že pojedou kamsi na kole a poté nastoupí do vlaku směr Brno. Polič udělal totéž směr Praha. A poslední třetí skupinka Jana, Andrea, Bubák a Rita jsme opět frčeli do Jindřichova Hradce tentokráte již stoprocentně na zámek. Někteří z nás ještě kola před předáním na vlakové nádraží pečlivě vydrbali (Viz. Jana) kartáčkem na zuby (prý se ji bude ještě hodit - na co, blíže nezkoumáno), no a Bubáka chytl vandalismus a orval nalepenou reklamu z lavičky na nádraží a ošmudlal jí své kolo.

No a pak už hrrrr na zámek. Ale opět nám nebyl dopřán, protože byla polední přestávka, což znamenala opětné oželení prohlídky zámku. Tak jsme aspoň poslali Meďochovi pohled. Tuto polední přestávku před odjezdem jsme vyplnili kouskem žvance v hospodě. Myslím, že to tak kulturní jako návštěva zámku nebylo, ale Vy to jistě pochopíte a uznáte, že to byl nejlepší nápad, co nás mohl napadnout.

/příspěvek od Jozeva/

Dnes zmizelo od budovy sídla Petovy firmy barevné plastové lešení, dar šéfa londýnské centrály spřátelené stavební firmě, které bylo zároveň skvělým reklamním tahem . Že naše lahve nezbaští červi a žížaly ani za tisíc let a že jednou zamoří planetu? Ale jděte, my máme z jejich víček celé zednické lešení!

Za normálních okolností by bylo jeho odstranění dobrou zprávou, ale umělohmotné lešeninové trubky byly nahrazeny rezavými rourami a nádherné barevné plastové desky, po kterých se na lešení proháněli maltou potřísnění muži s umělohmotnými lahvemi piva, vystřídaly odporně vrzající nahnilé dřevěné podlážky. Pet Botl měl hned jasno - ekologičtí spříseženci už prudí i v oblasti stavebnictví a jak je vidět, mají úspěch. A co víc. Trubky, trámky a podlážky z původního lešení byly demonstrativně složeny v chodbě u dveří Petova ofisu. Jeho zženštilé přední končetiny odvyklé manuální práci s námahou přeházely kupu plastu do dvora domu a co bys otevřel láhev s Dobrou vodou z Posázaví , zabořil se jeho českoanglický zadek slastně do pohodlného koženkového křesla uvnitř úřadovny . Otevřel si PET lahev whisky a začal chvějícímí se prsty lovit z paměti telefonu číslo šéfa šéfů. Proč jsou obchody plné skleněných lahví a lehké nerozbitné lahve naopak plní k prasknutí sklady? Už v duchu slyšel, jak šéf fuckuje /česky "hudruje" / , ale podat každodenní hlášení prostě musí. "Máš na to měsíc, Pete, jinak tě vystřídá někdo schopnější !!!" Takhle ostře s ním šéf ještě nikdy nemluvil. Jindy klidnému Petovi se při telefonátu vtlačoval konečník až k žaludku a jako vždy, když byl v krizi, upřel pohled na svůj snubní prsten z víčka od PET lahve- stejný nosí jeho milá daleko odsud v zemi věčného deště a mlhy. Není ale čas na sentiment.Jediný, kdo by mohl pomoci je Svojsík. Šlágr předloňských Vánoc - skautské PET čutory na jedno použití - se zrodil také v jeho hlavě. Neochotná sekretářka na Úřadu pro vojenský výcvik dětí ho přepojuje na skautskou sekci. "Pokusím se něco vymyslet, ale nebude to zadarmo" odpovídá na Petovo škemrání znuděný Svojsíkův hlas.

Uběhlo několik týdnů a Petovi se vrátila jeho ztracená životní energie i optimismus. Mobil vesele štěbetá ve dne v noci a objednávky nejen od sodovkáren, výrobců limonád, piv , alkoholu a čistících prostředků, ale i od fyzických osob jen prší. A co víc- lidé v obchodech se už ani příliš nezajímají o obsah lahví jako dřív. Několik čilých obchodníčků se přihlásilo i s nabídkou na odběr prázdných lahví, někteří dokonce chtěli jen holá víčka. Pet se jen usmál, když při pochůzce městem uviděl před samoobsluhou partu skautů vylévajících hned před prodejnou obsah lahví na trávník a kanál ucpaný průhlednými nerozbitnými bublinami. Kapsy skautských kalhot skrývaly obsah nejcennější - syntetické uzávěry.

Několik ošemetných situací pohotově zachytil Bubák.

Případné příspěvky zasílejte na adresu: janpohl@centrum.cz