ROHÁČE - zima 2001

26. ledna - 1. února 2001

O zimní přechod Roháčů se pokusilo družstvo polických borců ve spolupráci s alpinistou z Nového Strašecí.

Jedním z hlavních iniciátorů této akce byl Hanýsek, který byl již účastníkem nezcela úspěšného pokusu o zimní přechod Roháčů před třemi lety. Tento výkon hodlal spolu s námi vylepšit.

PÁ  26. 1.     Police n. M. - Jalovecká dolina

Předpověď počasí na víkend nás dost zrazovala od jakékoliv aktivity. Jsme ale borci a tak jsme Pohlovic meďourem k východním sousedům nakonec odjeli. Cestu jsme si proložili prohlídkou Olomouce. Kolem 22:00 jsme dojeli na konec Jalovecké doliny. Spaní ve svačinové budce na stole, na lavici a pod stolem bylo celkem náročný i pro takový borce jako jsme my. Martin spal sice v autě, ale asi to taky nebyl žádnej med. Ale aspoň na něj nepršelo.

No, ještěže si Pohlovi toho medvěda pořídili.

SO  27. 1.     Jalovecká dolina - Sivý vrch

Jalovecká dolina (otočka na konci asfaltu) - pod vrcholem Babky - Malá Kopa - Ostrá

Ráno jsme zagarážovali k nějaký chalupě a majitele pověřili hlídáním. Rozdělili jsme si zásoby jídla, zabalili a vyrazili vzhůru. Udělalo se docela pěkně, Sluníčko svítilo a co víc si člověk může přát. Netrvalo dlouho a došli jsme na sníh. Dole v údolí totiž bylo úplně sucho. Mychalovi začaly vlhnout jeho riflový kalhoty. Že mu oschly až doma je každýmu jasný, že je ale Mýša za celou dobu nesundal a statečně s jejich použitím zdolával všechny nástrahy počasí a cesty po zimních Roháčích, to už tak samozřejmě nezní. Vězte tedy, že tomu tak bylo. Kousek před Sivým vrchem jsme si mezi klečí udělali záhrab v prašanu. Kocháme se horským západem Slunce.

Po pár hodinách jsme už na sněhu.	První pořádnej dokopec.
Pohádkový panoramata ...
Tady, pod Sivým vrchem jsme spali.
Postavit stany nebylo úpně jednoduchý, ale pořád ještě sranda.

NE  28. 1.     Sivý vrch - Skriniarky

Sedlo Priehyba - Sivý vrch (1805 m) - sedlo Pálenica - Zuberec - Brestová (1902 m) - sedlo Parichvost - Salatín (2047 m)

Dnes je prostě nádherně. Ukázkový východ Slunce, prostě kocháníčko. To je hlavní důvod, proč jdeme tak strašně pomalu. Jsou krásně vidět Vysoké Tatry. Den nám ale rychle utekl a my vůbec nevíme kde budem spát. Už to začíná být vážné. Jako zázrakem se před námi objevil dolík na spaní, chráněný vysokou návějí. Zašlo Slunce. Zvedá se vítr. Dost blbě se nám staví stany. Chvíli je bezvětří, chvíli vichr. Při vichru stany a věci držíme, aby neodletěly. Taky je nám dost kosa. Stany jsme nakonec úspěšně dostavěli, ale kvůli větru celou noc nespíme. Držíme stany (naštěstí aspoň zevnitř) a modlíme se. Mychalovi a Hanesovi nachumelilo dovnitř pět centimetrů sněhu. Ve stanech teplota nevyleze asi moc nad nulu, ale máme pořád relativně suchý spacáky a tak je to pořád ještě docela legrace.

Sluníčko nás přivítalo do nového dne.
Když bylo na cestě nejhůř, nestyděli jsme se to vystavět.
"The Four Kings"
Zima jak má být.	Tam vzadu - Vysoký Tatry.
"Tři choboti na chobotu."	Poď Hanes, poď!
Tak kde zabivakujem?	Sluníčko už si zapadá nad Liptovskou Marou.
Tak jsme si ty stany nakonec s vypětím všech sil a nervů postavili.	Jídlo je výborný, jen aby s náma neuletěl stan.

PO  29. 1.     Skriniarky - Baníkovské sedlo

Skriniarky - Spálená (2083 m) - Pachola (2166 m) - Baníkovské sedlo (2045 m)

Přežili jsme. Venku je hustá mlha. Naštěstí moc nefouká. Hodnotíme škody, vyhrabujeme sníh ze stanů, balíme. Mlhou, s pomocí buzoly, pokračujeme. Občas se udělá třeba i na 20 metrů jasno. Objevili se první lezecké pasáže, které už musíme jistit, což dost zdržuje. Ale stačí jeden pohled napravo, jeden pohled nalevo (naštěstí byla mlha a tak byl vidět jenom kousek těch "kolmých" stěn vedle nás) a uznáte, že jistit je prostě potřeba. Samozřejmě jsme ale nic nepřeceňovali. Střídáme se na vedoucím postu. Je to docela dřina. Mates se jednou sněhem propadl mezi kameny a trošku si mačkou propíchl lýtko. K večeru se nám roztrhaly mraky a my došli do Baníkovského sedla. Vyhrabali jsme si jeden bivakplac a pořádně ukotvili stany.

Dobré ráno, Mýšo, všichni už mají dávno vyklepanej sníh ze spacáků a ty si ještě válíš rifle ve stanu.	Dnes to bude asi ochrana jen před mlhou.
Dvakrát hezky zrovna není. Asi jsme si to už vybrali.	Aspoň nevidíme kam by se dalo spadnout.

ÚT  30. 1.     Baníkovské sedlo - Žiarská dolina

Baníkov (2178 m) - před Hrubou Kopu - kolmo dolů žlabem a svahem - Žiarská dolina

Brzy ráno jsme vyběhli na Baníkov (2178 m n. m.). Byl tu krásný rozhled všude kolem. Další postup bude dost nesnadný. Hledáme řetězy, nacházíme dva za sebou a pak konec. Dál to prostě nejde. Po několika hodinách nás okolnosti donutily k riskantnímu ústupu. Hanes překonal svůj výkon z minulé výpravy, která byla předčasně ukončena už v Baníkovském sedle. Se srandovním, leč jediným dostupným jištěním slaňujeme na jih úzkým žlebem. Teď už to docela přestala být sranda. Vůbec nevíme kam lezem. Začíná být už i tma a z údolí fouká nepříjemný vítr, který s sebou nese spoustu ostrých sněhových vloček a přímo nám do očí. Svah je stále tak prudký, že nevíte, jestli jdete po nohách nebo lezete po kolenou. Jistit jsme už přestali, neboť nás to strašně zdržovalo. Nedá se nic dělat. Půlmetrovou vrstvou sněhu se po břiše suneme dolů. Už je tma, není vidět jestli je pod námi hrana nebo ne. Lavina se s námi naštěstí neutrhla.

Jsme pod svahem a máme dost. Je tu takové plato se spoustou kamenů. Zouváme mačky a trmácíme se sněhem, neustále zapadajíce do mezer mezi kameny. To nejnebezpečnější jsme měli za sebou. Ale dřina to teď bude ještě větší. Přišli jsme do kleče. Terén se opět začal svažovat. Tušili jsme, že někam do Žiarské doliny. Zasněžená kleč, to je mazec. Každou chvíli jste po pás ve sněhu a pod sněhem zaklíněni mezi větvemi. Kde to šlo, lezli jsem po čtyřech, jezdili po břiše a po zádech. Zpestřením byl vynález tunelové skluzavky po zamrzlých vodopádech zarostlých klečí. Někdy kolem večer nás spasila bouda patřící k malému lyžařskému vleku. Byla tady otevřená kůlnička a tu jsme obsadili. Byli jsme trochu zakřiknutí. Jednak únavou a potom proto, že jsme si všichni uvědomovali, jak moc bychom měli děkovat štěstěně za to, že se nám dnes při vší smůle tak trpělivě věnovala. Čaj nás dal trochu dohromady. Zalézáme do navlhlých a promrzlých spacáků a přejeme si dobrou noc.

Tentokrát jsme vykopali pořádnej bivak.	Ale jak na potvoru v noci vůbec nefoukalo.
Vylezli jsme na Baníkov a zjistili, že dál to asi moc nepůjde.
Zkoušeli jsme to ...	... ale nakonec jsme začali ustupovat jakýmsi žlabem dolů, ...
... někam do Žiarské doliny.	Nemám rád sníh, nemám rád kleč, nemám rád hory!
Byla to strašná dřina a neměla konce!	Úplně mokrý a prošitý jsme dorazili asi ve 22°° dolů.

ST  31. 1.     Žiarská dolina - Police n. M.

Žiarská dolina - Jalovecká dolina - Kalameny - Žilina - Olomouc - Police n. M.

Ráno jsme zjistili, že naše bouda stojí asi 300 metrů od Žiarské chaty. Dolinou jsme dopochodovali pod hory a stočili se doprava. Po dvou hodinách jsme uzavřeli roháčský okruh návratem do Jalovecké doliny k autu. Navlékli jsme na sebe všechno suché oblečení, naložili vercajk do auta a na plný prdy zatopili. Teplíčko, teplíčko! Vzájemně se ujišťujeme, že v zimě nás do hor zas dlouho nic a nikdo nedostane. Zastávku jsme udělali ještě v nedaleké vesničce Kalameny, kde mají čtyřicetistupňový pramen, tryskající hned u lesa za vesnicí do takového rybníčku. S chutí jsme tam naskáli, rochnili se, ale horší už to bylo s vylézáním. Poletující sníh a teplota okolo nuly dělaly s naší nervovou soustavou divy. Nejsem si jistý, jestli ta koupel zato stála. Podle našeho řevu při utírání a strojení jsme tedy nazvali vřídlo pramenem pavijánů. A teď už jedem domu. Zastavili jsme akorát v Žilině na večeři a v Olomouci kvůli Marušce a Káje Vlčkové, ale ty můry nebyly doma ani tentokrát. Takže nic. Hurá domů. Něco po půlnoci jsme teda šťastně dorazili do Police.

Tuhle chaloupku nám včera v noci seslal sám Tatronoš.
Tradá domů, bylo to supr, ale my teď máme myšlenky jen na našeho medvěda a na to jak si v něm pořádně zatopíme.
Když jsme trochu pookřáli, zastavili jsme si v Kalamenech, kde mají za vesnicí u lesa skvělej, asi 40°-vej, pramen.
Příjemné koupáníčko bylo ale vykoupeno neuvěřitelným utpením při oblékání.	Tý vole, tý vole, to je kosa!
Hlavně Mýša si užíval. Sami jsme byli touto jeho drobnou úchylkou celkem překvapeni.	Teď už se mu to tolik nelíbí.
Domů, do lékárny, do Podolí, do prdele, kluci, vám to sluší.

mates