út 29.7.2003
Džonovi zrušili letenku. Večír v Praze balíme na různé varianty, hledáme jiné letenky na internetu.

st 30.7.2003
Ráno na letišti nám letenku prodali. Džon bude čekat na letišti v Petohradu cestou zpátky o dva dny dýl. Před polednem odlétáme do Petrohradu a večer do Biškeku.

čt 31.7.2003
Přistáváme o půl třetí v noci. Spíme na lavičkách na letišti. Ráno montujem kola, krabice necháváme v úschovně a vyrážíme.

Nejdřív po dálnici do Biškeku (750 mnm).

Rozkoukáváme se, registrace na OVIRu, kupujem plynovou bombu, sháníme bydlení, chodíme po městě. Potkali jsme pár cizinců, kteří nám poradili, i pár českých turistů. 30 km

pá 1.8.2003
Brzo ráno vyrážíme vlakem (moskevský vs místní čas) do Balykčy/Rybače (1605 mnm) na břehu Issyk-Kul. Cesta 175 km za 45 somu (1 USD). Vyrážíme po severním břehu na východ.

Cestou zastavujem, nakupujem, připíjíme si s mlaďáky koňakem, Džon se koupe, dvakrát jsem píchnul. Před setměním zastavujeme v Ornoku a ptáme se na bydlení, jsme pozváni dál. Večer se bavíme s rodinou, jdem na procházku po břehu jezera. Podél cest jsou červenobílé kilometrovníky, jinak směrové cedule skoro žádné. Nikde kromě Biškeku nejsou odpadkové koše. Pet lahve od vody si občas berou domorodci. 60 km

so 2.8.2003
Ráno poprchává. Otec, taxikář nám nabízí svezení do Čolpon-Ata, ale my jedeme kolmo. Dopoledne je mokro, odpo už líp. Jedem pořád dál, občas zastavíme, nakoupíme, sníme. Skoro žádný jídlo nevezem s sebou, všude je nějaký krámek (všichni se živí, jak se dá). Večer odpočíváme v Tupu a dojíždíme až do Karakolu. Po chvíli hledání se ubytujem v jurtovém kempu, kde byli vloni Hanýsek, Daw a Váša. Bydlíme s Phillipem z Francie (vloni strávil rok cestováním po střední Asii, teď se vrátil jen na tři neděle do Kyrgyzstánu). 160 km

ne 3.8.2003
Ráno dle Phillipovy rady vyrážíme na mal-bazaar tj. trh s dobytkem: s koněma, ovcema, krávama, kozama atd. Je to výborný, Džon vyfotil snad celej film a málem dostal přes hubu. Pak jdem na normální tržnici. Kupuju místní samsy (nějaká slaná směs (čeho?) v těstě, něco jako pirožky, nedojed jsem to) a kazetu místní folklórní hvězdy Ajbara Karymova.

Odpo jedem maršrutkou na výlet do Ak-suu (termální prameny, lázeňské místo, kterých je všude kolem hodně) a chodíme chvíli údolím kolem, fotíme se s místními ruskými děvčaty.

po 4.8.2003
Vyrážíme na kolech do Džeti-Oguz na červené pískovce. Cestou prší.

Potkáváme Samuela a Lilian. Švýcaři, jedou na kolech z Bangkoku domů. Za 9 měsíců mají ujeto 5900 km a ještě takovou dobu na cestě plánují. Když budou mít příští duben nebo květen cestu kolem, tak se ozvou.

Po dešti jedeme dál do údolí, dělá se pěkně a otvírá se snad nejhezčí horské údolí, které jsem viděl (2300 mnm). Hory se sněhem, vysoké štíhlé smrky, louky s kravkama, nad nima snad nějaký orel, sem tam jurta. Cestou zpátky zase trochu sprchne. Večer na internetu potkáváme partu Čechů, kteří tady trekují. Nahoře není dobré počasí. Ještě se uvidíme cestou zpátky. 80 km

út 5.8.2003
Po večerní poradě vyrážíme na cestu zpátky podél jižního břehu na západ. Cestou zastavujeme, koupeme se, jíme melouna, míjíme kanadsko-kyrgyzské zlaté doly v Barskoonu atd. Spíme v "penzionátu" v Kadži-Saj. 116km

st 6.8.2003
Pokračujem na západ, kousek dál od břehu přes první velký kopec (2500 mnm) s dlouhým sjezdem zpátky k jezeru, po svačince dojíždíme skoro zpátky k Balykčy (asi 12 km od nás) na západní cíp a tím uzavíráme cestu kolem jezera. Na jižní straně je menší ruch, ale i tady jezdějí přímé autobusy do Biškeku. Je tu příjemněji.

Dál pokračujeme na západ do horské pouště. Krátký déšť přečkáme pod mostem (jediná možnost úkrytu, nejbližší vesnice jsou asi 10 km na všechny strany), chvíli o něj bojujem se statným bejkem, ale vzdal to. Pokračujem dál kolem ekologičeskovo posta k přehradě (asi na pitnou vodu). Cestou nás předjíždí a prudce brzdí auto. Vyskáče 6 kluků a my netušíme co bude dál. Chtějí se vyfotit. Pak jedou dál a my taky. Mraky odtáhly a nám se prudce zvedá nálada. Krajina se úplně změnila během 20 km. Jsme v horách. Dojíždíme do úrodného údolí kolem Kočkoru/Kočkorky (2000 mnm). Přes nadmořskou výšku tady sníh v zimě nevydrží. Ve městě sháníme bydlení, měníme peníze, jdeme na jídlo. Ptáme se na další cestu přes Čajek, Aral a průsmyk do Kara-Balty. Někteří nám řeknou, že to jde. Jiní nás varují, že to není bezpečné… Dáváme si pelmeně (jakž tak) a v další hospodě šorlo (polívka s bramborama a skopovým, ještě dva dny potom mně bylo blbě). Asi zůstanem u našich ljepušek (placek), sejra, marmelády a melounů. 140 km

čt 7.8.2003
Jsem úplně koženej, dopoledne trávím ve spacáku, mám trochu zimnici. Asi jsem to přetáh (od kancelářského stolu najednou jezdím 580 km za 6 dní). Džon chodí po městě. Odpo mě vytáhne na výlet. Jedem taxíkem za město. Pořád to valil 110 - 120 kmh. A když se nám to zdá daleko, tak zastavujem a jdeme zpátky pěšky. Taky to má něco do sebe. Poslední tři kilometry jsme stopli auto s turisty, které jsme už potkali v Karakolu. Chvíli jsme uvažovali o výletu k jezeru Ssong-Kul, ale nakonec se nám to zdálo drahé.

Spíme znova v naší rodině. Večír si s paní povídáme o okolních státech a vzpomínáme na sajuz. Místní vůbec necestují. Paní byla u Issyk-Kul naposledy před pěti lety a má to 50 km. Nakonec se rozhodujem nejet přes hory, ale vrátit se jinou cestou přes sedlo k řece pod Balykčy a do velkého údolí k Biškeku. 13 km pěšky

pá 8.8.2003
Ráno potkáváme príma starší manžele z Francie čekající na autobus do Narynu a odjíždíme opět na východ. V sedle (2700 mnm) je krásně, sjezd 15 km bez šlápnutí na hlavní silnici mezi Issyk-Kul a Biškekem je taky super. Počasí výborný.

Na hlavní to je hrůza: hroznej provoz, úzká cesta se zdma kolem. Hnus. Projíždíme soutěskou dolů ale hrozně proti větru a pod kopcem končíme, jdem na vlak. Čekání na opuštěném malém nádraží je idylické. Cesta vlakem už není tak v pohodě jako minule. Končíme v Tokmoku. Bydlíme v hotýlku za největší peníze za celou dobu (350 somů), dáme si pivo a málem na to nemáme:).

so 9.8.2003
Ráno snídáme až za městem blízko věže Burana asi 3 tis. let staré. Mají tam pěkné suvenýry, vyřezané kameny, ale moc peněz zrovna nemáme.

Pokračujeme celý den do kopce až do lázní Yssyk-Ata (2500 mnm). Po chvilce hledání se ubytujem za pouhých 200 somu (stejně je asi paní bude mít pro sebe) a jdem se ještě podívat na vodopád. Cestou potkáme dvě český holky, které jezdily 5 neděl po Kazachstánu, teď pomáhají v uprchlickém táboře pro Tádžiky a pak chtějí ještě jezdit. Dozvěděli jsme se od nich, že místní obvykle turistům vykládají jak je to jinde nebezpečné a nakonec to je v pohodě. Tak jsme možná vyměkli zbytečně. Ale zase jsme viděli něco jinýho. Domlouváme se, že se ještě uvidíme v Biškeku, protože holky ztratily jeden spacák a já bych jim jeden mohl půjčit až pojedem pryč. Večer vaříme na lavičce mezi lázeňskými hosty poslední nudle.

ne 10.8.2003
Sjíždíme zpátky z hor, snad 25 km bez výraznějšího šlapání. Zkusíme si to zkrátit přes pole. Nakonec radši koupíme melouna a vorazíme. Z Kantu valíme po hlavní do Biškeku. Jsem docela rád, že jsme zpátky. Džonovi se ve městě nelíbí, ještě večír by chtěl jet do hor, ale já jsem zase koženej. Jdeme bydlet do osvědčeného levného internátu za nádražím (ul. Lva Tolstého 18, Jug-2) a už se těšíme na výlet do Ala-Arča, národního parku 40 km na jih od Biškeku. Bylo mně 28 let.

po 11.8.2003
Ráno chvíli hledáme, jak se tam dostat. Kola máme schovaný v úschovně na nádraží. Místní buď nevědí, nebo těch Ala-Arč je víc. Nakonec nás jeden borec vozí po městě tak dlouho, až nás odveze na výpadovku, kde chytnem maršrutku k parku. Ale byl to boj. U brány ve stánku kupujem chabé zásoby na dva dny, platíme vstupné a jdeme dál. Je to údolí, na konci silnice je alplager, odkud se chodí na výlety k ledovcům a dál na lezení. Po chvíli stopnem místního horského průvodce v autě. Sveze nás k lágru, poradí, pozve na čaj. Dá se jít na tři ledovce. Po poledni vyrážíme na první vejlet. Ale zatahuje se, s počasím neporadí nikdo. Džonovi se nechce zmoknout, já jsem utahanej, tak se vracíme do údolí a déšť přečkáváme pod bouldrovacím kamenem (Džon by těm nýtům ale neveřil). Vracíme se do údolí a vyrážíme na jiný ledovec. Po chvíli jsme ale zase unavení, tak se vracíme k lágru a na parkovišti spíme. K večeru aspoň jdeme údolím dozadu. Je tam nádherné kamenité řečiště. Krása na pohled. Místní piknikují. Džon ještě vyráží drsnou strání nahoru do sedýlka. Já to po chvíli vzdávám, kochám se pohledem na údolí shora. Noc pod širákem v horách s úplňkem byla super.

út 12.8.2003
Ráno je čerstvo. Vyrážíme a domlouváme se, že dneska nějakej ledovec určitě dobudem. Jdeme k tomu nejbližšímu. Na půlce cesty necháváme bágly a jdeme nalehko. Po poledni jsme nahoře u Raceka prijut. U horské chaty je pár horolezců a turistů docela slušně vybavených (boty a strojení), ale pikly a lana maj původní. Pokoukáme po ledovci, je to ještě kus, ale výškově jsme už na stejno. Jsou tam nádherný hory. Sbíháme dolu. Cestou k bráně stopnem auto a cestou potkáváme jiné Čechy na přechodu. Chodí podle map kyrgyzských geodetů (ul. Kyjevská v Biškeku). Vracíme se maršrutkou za 25 somů do města, poté co odmítnem taxík za 200. Už jsme znalci místních poměrů. Ve městě jdem na Ošský bazar (jeden z největších zážitků!), povídáme si ve služební místnosti s místními policajty o obsahu našich peněženek (prevence). Nakonec nám pomohli koupit levnýho melouna (za ceny pro místní). Odjeli jsme sníst ho do parku. Snažíme se Džonovu letenku přebukovat na dřív. Večír musíme čekat, než se v ubytovně uvolní místo. Spát jdem až po desátý.

st 13.8.2003
Celej den se couráme po městě. Ještě se sám vracím na bazar, posíláme pohledy (skoro se nedaly sehnat), koukáme po nějakých suvenýrech. Nakonec si berem kola. Jedem se potkat s holkama, jdeme na pívo, dávám jim spacák a pomalu, v euforii z pěknýho výletu, opouštíme Biškek. Cestou na letiště jsme si koupili jubilejního osmého melouna (celkem jsme snědli 50 kg). Džon dává jednomu místnímu klukovi košíček na lahve na jeho nové staré německé kolo. Zapadá slunce, dálnice na letiště je naše.

Přijíždíme už za šera, balíme kola do krabic. Při čekání na letadlo ve tři v noci si povídáme s Kiki z Německa. Má diplom z ekonomie, PhD v elektrotechnice a pracuje na svojí profesůře. Je jí 38. Docela sympatické děvče. Odlet nám komplikují dva pitomí úředníci, kteří trvají na svých předpisech a zdaleka nechtějí být tak benevolentní jako v Praze, takže jim doplatíme 160 USD, abychom kola dostali aspoň do Petrohradu. Byla to taková pěkná tečka za tím naším výletem. Na letišti jsme si taky povídali s několika skupinami Čechů, kteří tady trekovali, a Andrejem z Petrohradu, který tady se svými dvěma kamarádkami taky cykloturistoval.

čt 14.8.2003
Ráno nás po přistání odvážejí do ubytovny Pulkova u letiště. Kola máme s sebou. Po odpočinku jdem do města. Petrohrad je velké, až rozlehlé město s širokými bulváry. Dojít k Auroře je úkol na celé odpoledne. Celý den se potkáváme s kamarády z letadla. V metru to vypadá přesně jako v "Jen počkej!".

pá 15.8.2003
Ještě jednou do města. Věci necháváme v hotelové úschovně. Nemůžeme vynechat "návštěvu petrohradské ermitáže". Hned na začátku stání ve frontě nám nějaká ženská nabízí, že nás vezme zadem vchodem pro skupiny. Tak jdem, nemáme lístky na památku, ale zase jsme tam nemuseli stát 2 hoďky. Tři patra byly fakt výživný, ale stálo to za to. Přivez jsem si plakát Picassova kavárenského stolku s lahví Pernodu. Ještě vymýšlíme, jak dostat kola levně a Džona dřív do Česka: chodíme po nádražích a poštách. Nakonec to necháme, však ono to nějak dopadne. Večer si bereme věci a jedem trávit noc na letiště, jako všichni Češi, kteří si nechtějí doplatit 700 korun za druhou noc v ubytovně sami.

so 16.8.2003
V šest ráno začíná odbavení, loučím se s Džonem, nechávám mu všechny zbylé rubly a dolary. Kolo prošlo bez problémů, zadarmo. Ve čtvrt na osm se ukazuje, že v letadle zbyde místo. Ochotná paní běží pro Džona, za chvíli letíme spolu a bez jedinýho rubliku navíc. Nad Polskem si povídám s Kazaškou, která žije s manželem u Brna. Seznámili se, když stavěl v Astaně nové hlavní město.

Na letišti na nás čekají ségra a Kája. Vejlet končí. Bylo to krásné…