SO 27. dubna 2002
Libná - Karpacz - Sněžka - Pec p. Sn. - Trutnov (135 km)
(Hanes, Daw)
Co nás to vlastně napadlo... Bylo tejden před Šelamaratonem a Daw dostal chuť trénovat. Seeknul mně, ať na sobotu vymyslím nějakou drsnou vyjížďku, žádný zdržování (bez mapy, bez bab) jen my dva. Třeba na Sněžku, na což mu datluju, proč ne, ale po chvíli se opravuju, jsou tam ještě 2m sněhu. Abych to nezkresloval, můžete si přečíst kousek z historie:
DAW 25.4.200 15:22 Snezku z Polska ....dame v sobotu
Hanes 25.4.200 15:23 To je napad.
DAW 25.4.200 15:23 ja proste musim vzdycky na vrchol..to je motivace
Hanes 25.4.200 15:24 Dyt tam bude jeste hafo snehu.
DAW 25.4.200 15:26 myslis ze to nepujde? ....tam vede prece nejaka cesta nebo ne?
Hanes 25.4.200 15:28 Ale nebude prohrnuta. Muzeme tam vyrazit a uvidime.
DAW 25.4.200 15:28 to bude vyfoukany.... bude to zabavny.... ta cesta to je silnice???
Hanes 25.4.200 15:30 Hodne hrube dlazdena..
DAW 2.5.2002 10:50 Zdarek, mas jeste tu mast na zanet slach ??? Jak se jmenuje???
To je domluva... Protože Daw ještě potřeboval dost poladit kolo, vyrazil v sobotu po ránu k Meďochoj, kde ladili a měnili, až jsme v půl druhý konečně vyrazili směrem Teplice. "Takže někam do Polska" říkám. "Jo a Hanýsku, nemám s sebou pas" Daw na to..."Ale neva." Krátce se stavujeme v RP a pokračujeme terénem přes Bukovou horu do Zdoňova. Stoupeme na Libnou, přejíždíme hranice. V technickým sjezdíku mezi patníky Daw trošku nedobrzdil a sundal mě z kola. Po cestě dojíždíme do Chelmska, asi minutu věnujeme pokochání architekturou, dál po silnici do Lubawky (polská strana přechodu Královec), minuta na omrknutí budovy nádraží, průjezd náměstím. Krom města před sebou vidíme bílej krkonošskej hřeben. "Já to říkal, že je to blbost, že je tam sníh." "Blbost, na Sněžku vede cesta, ta bude určitě vyhrnutá." Říkal zase Daw. Myslím si svý, ale jedu.
Jedu v háku, fest fouká. Proti. V sedýlku nad přehradou hodnotím sitaci. Vyšlápneme na Pomezky a přes Lysečiny by se snad dalo sjet do Maršova. No a domů po silnci. Stoupeme tada dál po asfaltce na Kowarský sedlo. Už cestou mě Daw opět láme ke sjezdu do Kowar a Karpacze. Aspoň se podívat na Sněžku od spodu. Nahoru to přece nepůjde. Je tam ten sníh. Tak jo, říkám, ale zpátky Polskem po silnici, s tím šíleným větrem v zádech.
Sjíždíme do Kowar, ne po hlavní, vlevo po místní asfaltečce. Městem projíždíme, podle instinktu, na výjezdu půl kiláku po kolejích. Přijíždíme do Karpacze, kupujeme nějakou limču, požíráme banán a sušenky. Je pět hodin. Už delší dobu mě straší myšlenka včasného (nebo spíš jakýhokoliv) návratu. Zapomněl bych dodat, že od sedmi orgnizuju na zahradě opejkání buřtů. Ale Matěj ví s kým jsem a má povolení udělat voheň i beze mě.
Zpátky na kola -je pět ,my v Karpači a já už pěkně nalomenej na cestu vzhůru. "Aspoň na hranici sněhu, tam se zkoulujeme..." Nechávám se ukecat. Šlapeme serpentiny po městě, u kostelíka ??? najíždíme na horskou silničku. Dlažba velikosti lidských hlav, mokrá, kluzká, místama na kašpárka. Zanedlouho kupodivu rovinka, i mírnej sjezdík, začátek lesa. A stín. A tak i sníh. Chvilku posedíme na mostečku, pak slyšíme motory shora. Zkoušíme tlačit asi 100m sněhem a proti nám buldozer. Vyhrnuje.
"Já ti to říkal, bude vyhrnuto." Chytá se šance Daw. Obcházíme pekelnej stroj. Vyhrnuto, ale jet se stejně nedá. Přesto tlačíme kola na Halu Akademicznu. Jen tak tam mrknout, ale TAM to fakt otočíme. Jsme u baráku, je skoro šest, dál je to na běžky, mimo to zákaz vjezdu cyklistům. Další přehodnocení situace, další klíny do mý hlavy, kousek za hřebenem je přece Obřák a asfalt, skopce "téměř" do Police. Ale min. 4 km sněhu k Obří boudě. Aspoň nám nemá kdo co nadávat, že jedeme na kole v zákazu.
Střídavě tlačíme a neseme kola na hřeben. Měkkým firnem. Na hřebeni fouká, na tříčtvrťáky elasťáky a slabou moiru s krátkým dresem to dneska, teda aspoň tady, není. U Slezského domu (nebo jak se tý polský Obří říká) zamykáme kola. Pro případ střetu s policajtem má Daw dávno vymyšlenou historku o ztrátě pasu.
S helmama na hlavách (je zima) probíháme kolem boudy. Daw běží s odstupem a myslí si, že mně přeskočilo. Jen se chci zahřát. Zpomalujeme až v serpentinách. Usilovnou chůzí dobýváme přesně v sedm vrcholu. Krátkej rozhled, velká kosa, rychlej seběh.
Odmykáme kola, tlačíme do Obřáku, na jízdu není v těch firnovejch polích ani pomyšlení. Snad poslední půlkilák nad asfaltem. Ale i na asfaltce občas přenášíme. V osm volám z Pece, že nejspíš přežiju, ale buřty stíhám nejlíp v deset. Cestou do Svobody blahořečím Shimano za nevyrobení desetizubovýho pastorku a firmu RockMachine za osazení Dawova kola jen běžným převodníkem s dva a čtyřiceti zuby. Jen díky tomu jsem ho uvisel. Ve Svobodě na dva kiláky střídám a rázem naše rychlost padá pod čtyřicet. Pak visím až do Trutnova. Jo a zapomněl bych - už je tma, máme jen zadní blikačky. V Trutnově je to teda dost vo hubu.
V Petříkovicích se stala nečekaná věc. Daw sám od sebe zastavil. U hospody, dochází mu magi. Vidím to prvně. Pojíme tatranku bereme vodu, šlapeme dál. Z Chvalče na Radvanice jsem Dawovi fakt nechtěně cuknul v kopci. Nevídáno, odtahal mě jen předchozí stovku. Radvanice i Vlásenku jedme strojním tempem, ve Žďáře neměkneme a jedeme horem. Kolem traktorky mám pocit, že je to s kopce. Máme fakt vygumováno.
Na buřtpárty se objevujem deset minut po desátý, jen o tři hoďky dýl, než jsme měli. Moc s náma ten večer nebylo -aspoň touto cestou se omlouváme, především děvčatům. Aspoň si bylo z koho dělat srandu :-)
Překvapení večera -Daw nemluvil.
26. května 2002 zavzpomínal Hanes