Pokračujeme ve stoupání na bivak u Rezavých skal. Tam stavíme stan, na sněhovým poli za stanem zkoušíme ledovcovou výzbroj, večeříme lososa se špagetama, chystáme se na zejtřek.

Bžeduch od bivaku u Rezavých skal.

Vstáváme brzo, vyrážíme ve třičtvrtě na sedm. Po necelý půlhodině pochodu šílenou sutí zjišťuju, že jsem nechal ve stanu pod karimatkou Pecoldovu knihu. Naštěstí jsme si tuhle túrku četli každej aspoň dvakrát. Po třičtvrtě hodiny vázání vyrážíme do ledu. Přes spoustu zajímavejch ledovcovejch trhlin a mostků se dostáváme na horní plato ledovce. Dáváme si Disco a psychicky se připravujeme na čtyřicetistupňovej kuloár do sedla mezi Bžeduchem a Svobodným Španělskem. Na úpatí kuloáru se odvazujeme a to podle knihy Nebezpečí na skále, sněhu a ledu, kterou Péťa před odjezdem z domova narychlo prolistoval, čímž se, nestyďme se za to, stal nejzkušenějším členem expedice co se pohybu na ledovcích týče. Překročí-li totiž sněhový svah sklon 40 až 45° a některý člen lanového družstva ujede, ostatní by ho prý stejně neudrželi. Proto je lepší, když ujede sám... Nevím, nezkoušeli jsme to.

Ledopád mezi středním a horním platem ledovce Kaškataš.

Cesta kuloárem byla fakt nádherná, sice spousta trhlin, málo kyslíku, ale ten pocit, jak jsme se dostávali ven ze sevření Kaškatašskýho údolí, je prostě nepopsatelnej.

Výstup kuloárem do sedla mezi Svobodné Španělsko a Bžeduch.

V půl jedný dorážíme do sedla. Ze sněhového hřebínku se nám otevírá nádhernej pohled na Ušbu. Navazujeme se a dál se po sněhovým hřebínku blížíme k rozlámaný skále, po jejímž překonání by podle pohledu sdola nemělo být problémem pokračování v cestě po rozhraní sněhu a skály k vrcholu. Na úpatí skály dorážím jako první, dávám jištění na uzel do pofiderní pukliny, zouvám si mačky. Vtom kolem nás proletí asi kolečko kamení. Říkám: Hoši, mačky dolů a rychle dál. Když však Péťa uviděl, za co že se jistíme a do jakýho štěrku se chystáme, prohlásil: Tohle není skála, to je kupa kamení, nasaď mačky a rychle pryč! Po další kamenný výstraze se nenechávám dlouho přemlouvat a prchám i bez maček. Když jsem si je v bezpečný vzdálenosti nasazoval, říkal jsem si, že jsme neměli vyměknout a jít dál.

Ušba.

Ráno vstáváme asi v osm, balíme stan, ještě jdeme zablbnout na sněhový pole nad bivakem a pomalu scházíme do tábora Džantugan. V táboru jsme kolem poledne, Líla tu není. Ptáme se ostatních takytáborníků a dozvídáme se, že tu někdo na stříbrný karimatce spal (alumatka je fakt jedinečný poznávací znamení). Koupeme se v ledovým potoce, válíme se. Asi ve čtyři jdem s Péťou nakoupit chleba a mlíko k pastevcům. V tom přišel slejvák. Matěj naházel všechny sušící se věci na kupu pod strom a přikryl to i se sebou plachtou ze stanu. Když jsme s Péťou přiběhli, k Matesoj jsme se už nevešli, tak nezbylo, než postavit stan. Když už jsme ho měli postavenej, přespali jsme tu.

Svačinka v sedle.

Líla nepřišel ani druhej den, tak se zas celý dopoledne válíme, odpoledne vyrážíme na nákup 7 km dolů do Elbrusu. Marně sháníme pohledy, maj je prý jen na poště a jen v pondělí. Slušně nadlábnutí se k večeru vracíme. Cestou se stavujeme na šašlík (opečený beraní maso na špejli) a chyčiny (placky). Do tábora dorážíme asi v půl jedenáctý a Líla tu pořád není.

Dělo namířené ke gruzínské hranici údajně slouží k odstřelování lavin.

Třetí den ráno balíme a vyrážíme dál údolím Adyl-Su k Zelené Gastinici, odkud stoupeme nejprve po okrajové moréně a pak po ledovci do severního sedla Gumači.

Ziljonaja Gastinica (Zelený Hostinec) není hospoda, ale meteorologická stanice. "Střecha" v pozadí má příznačný název Trapezium, vpravo za ní se krčí Gumači.

Posledních 200m do sedla je asi dvojkový lezení v rozlámaný skále. V sedle je podle knihy Lumíra Pecolda pleso a několik míst pro stany. Ve skutečnosti je tu asi čtyřmetrový jezírko v ledu a stanů se sem vejde asi dva. A všude se válejí plechovky a střepy.

Výstup do severního sedla Gumači.

V neděli 1. srpna v půl devátý ráno vyrážíme dobýt vrchol Gumači. Džantugan je v mracích, Gumači občas vylejzá. Vyrážíme bez maček po rozhraní sněhu a skály, ale asi po 200m je skála na chůzi příliž prudká a sníh umrzlej, obouváme mačky. Přitom nás předchází skupinka asi 15 Ukrajinců se psem nespecifikovatelný rasy.

Vrchol Gumači ze severního sedla.

Zanedlouho dorážíme k ostrému sněhovému předvrcholovému hřebínku. Před tímto úsekem nás varovali místní znalci už dole v Džantuganu - bez ľedaborov nevazmóžno. My ledovcový skoby samozřejmě nemáme. Lano krátký, hřebínek asi 150m dlouhej, na jednu stranu převěje a na druhou 400m ledovejch ploten končících skálou. Celkem příjemný místo. Naštěstí jsou tu Ukrajinští kolegové. Bez váhání natahují tři dýlky fixů. Když jich všech patnáct (psa nechali před hřebínkem) přešlo, zbyla po nich už slušně zajištěná pěšinka. Z hřebínku je to na vrchol už jen pár metrů po skále. Počasí nám ale moc nepřeje, mraky se drží furt kolem 4000m. Péťa by rád pokračoval na Džantugan. To by ale znamenalo celodenní vejlet v nejistým počasí, vrchol Džantuganu byl stále v mracích.

Jedenáctá rozhodla. Deka nestoupla, takže sestupujeme dvojkovou skálou do jižního sedla Gumači. Tam dáváme svačinku, scházíme na ledovec a po stejný pěšině jako včera stoupeme do severního sedla. U stanu jsme ve čtyry odpoledne, shazujeme báglíky a nalehko vyrážíme pokusit skalnatosuťovej vrchol Trapezia. Když jsme se vyškrábali na hřebínek, nad Džantuganem zahřmělo a během pěti minut se spustil liják. Běžíme ke stanu. Bouřka přešla, litujeme ruský kolegy, vracející se z Gumači na Zelenou Gastinicu, kteří museli přečkat bouřku tady v sedle. Dvojkovou skálu na ledovec slaňovli, tak jsme alespoň posledním dvěma uvařili čaj.

Odvážní Ukrajinci na předvrcholovém hřebínku Gumači.

Ráno balíme stan a vyrážíme shodit včera zavěšenej pytel na Trapeziu. Jdeme stejnou cestou jako včera. Pár set metrů po ledovci, na okraji suťoviště necháváme bágly, pro sichr si berem do ruky cepíny. Ze skalnatýho hřebínku se na druhou stranu svažuje nádhernej ledovec. Po rozhraní sněhu a skály dorážíme po pár desítkách metrů na vršek. Odtud rekognoskujeme plánovanej sestup po ledovci do údolí Adyr-Su. Pecoldova kniha popisuje dvě cesty - levou, prudší, obtížnější a časově náročnější, a pravou, sice delší, zato schůdnější. Na pravou stranu také vede jakýsi náznak pěšinky. V tom si ale všímáme, že v levé části ledovce přešlapují čtyry postavičky. Najednou jsou tam jen tři, pak dvě, postuně všichni mizí v trhlině. Když se po čtvrthodině vyloupnou na stejný straně trhliny, ze který tam lezli, říkáme si, asi nějací goelogové zabývající se výzkumem trhlin. Každopádně se tam ale museli dostat odspoda, teda z Adyr-Su, protože naším sedlem neprocházeli. Vracíme se teda k báglům a vyrážíme jejich směrem. Po pár stech metrech se zpoza horizontu vyloupli čtyři alpinisti. Vytříbenou ruštinou se táži na cestu, fakt jdou až zezdola. Je to divoký. Šílený trhliny se daj obejít jen těsně pod skalní stěnou z který lítá kamení. Nejste náhodou Češi, že vám ta ruština tak jde, optá se bravurní češtinou jeden z Alpinistů. Jsou to čerství magistři a jedna magistra z pražský FTVS. Vyrazili z Tyrnyauzu podle Pecolda údolím Ťu-ťu-Su, přes hřeben Ťu-ťu do údolí Adyr-Su a teď přes sedlo Gumači do Adyl-Su. Zjišťujeme, že takovýhle přechody tu chodí jenom Češi, jenom podle Pecolda. Díky.

Ráno balíme stan...

Pokračujeme teda v jejich šlépějích. Zanedloho se dostáváme na hranu ledopádu. Nechce se nám pod onu stěnu, ale jinudy to nejde. Špinavej led, rozmoklej sníh, potoky vody, bláta a kamení mizící v bezedných propastích. Jdu do toho první, poměrně spěchám. Je vidět, že tímhle žlebem každou chvíli něco jede. Snažíme se jistit přes přimrzlý kameny. Pětadvacítka lano je sice skladný do báglu, ale není na žádný dlouhý jištění. Prakticky se každých 15m dobíráme a v týhle nehostinný skluzavce táboříme zbytečně dlouho. Konečně jsme na čistým sněhu. Kamennou hrozbu vystřídalo nebezpečí živého ledovce. Snažíme se využívat stop našich magistrů. Není to ale jen tak, i oni se tu motali jak vítr v bedně. Jsme v zajetí ledopádu. Nepřekonatelný trhliny střídají několikametrový práhy. Je to jako bludiště. Nakonec se dostáváme opět pod stěnu, opět do nebezpečnýho žlabu. Alespoň tu nejsou trhliny. Nebo nejsou vidět. Sbíháme na spodní plató ledovce. Sundáváme mačky a po boční morénce se jdeme optat na další cestu ke stanům za morénou. Musíme zpátky na ledovec a po něm na další boční morénu, po který už vede pěšinka k alplageru Džajlyk. Z morény se nám otevírá nádhernej pohled do kotle údolí Adyr-Su. Dáváme pauzu, svačíme chleba se solí, česnekem a cibulí. Je podvečer, Slunce pálí, kytky kvetou a kolem šplhaj ovce. "Kůli týdle chvíli cem stálo za to jet."

Zanedlouho se dostaneme na hranu ledovce.

Pokračujem v sestupu. Vyhýbáme se alplageru Džantugan, raději jdeme kolem pasteveckýho koše, kde si od krásný Balkarky kupujeme žloutkovej chleba, sejra a ajran. Jen co jsme poodešli z dohledu, museli jsme to hned ochutnat. Byla to dobrota, chleba jak buchta, sejra vynikající, ajran je něco mezi kefírem a mlíkem. K večeru docházíme na šotolinovou cestu z Džajliku, snažíme se dojít údolím co nejníž, protože se máme buď dnes večer nebo zejtra ráno sejít s Lílou u lanovky v ústí údolí Adyr-Su. Chytli jsme si stopa, malej náklaďáček, jedem na korbě a je nám prima. Jen to trochu drncá, co bysme taky chtěli na cestě, která při svým zrodu viděla jen buldozer. Náhle auto brzdí. Vykukujeme co se stalo. Cestu nám přeťala horská bystřina, který už nestačilo původní koryto. Seskakujeme z korby a obhlížíme situaci. Že budeme pokračovat náklaďákem nepřipadá v úvahu. Borci s nivou, kteří jeli před námi, se vrací do Džajliku. Shazujeme bágly z korby, pomáháme otočit náklaďáček, dál musíme pěšky. Ale nebude to jen tak. Potok, který by se snad dal ještě před chvílí přeskočit, nemilosrdně ukrajuje cestu. Přes metr hluboký a jeden a půl metru široký koryto nám roste před očima. Musíme jednat. Vytahuju sedák a lano. Matěj mě jistí přes strom, nabírám si a skáču. Dokázal jsem to, ale měl jsem nahnáno. Rychle vážu lanovku pro bágly. Když jsme přetahovali třetí, už jsme to měli fakt zmáknutý. Teď se musí navázat kluci a skočit. Matěj je v pohodě, Péťa má panickou hrůzu ze skákání, ale taky to dokázal. Mezitím se voda rozlila i dál na cestu. Přeskakujeme zatím nevinné potůčky, po dvaceti metrech se dostáváme na pěkně podemletej betonovej můstek přes púvodní koryto. Pomalu se stmívá. Šlapeme ještě asi kilák a narážíme na poměrně pěkný odpočívadlo, kde jsme se rozhodli přespat.

Adyr-Su. "Kůli týdle chvíli cem stálo za to jet."

Ráno pokračujeme v sestupu, žádná auta tu samozřejmě nejezdí, takže se dostáváme k lanovce až kolem poledne. Líla tu není. Pozemní lanovka zde slouží jako výtah pro auta pro překonání asi stometrovýho skalního práhu na spodním konci údolí, pěšáci chodí po ferátě. Pod lanovku vede asfaltka, takže si dáváme pauzu, přezouváme se do sandálů, fotíme autobus na lanovce a už se nemůžeme dočkat prvního magazinu. Cestou do vísky Věrchnyj Baksan nás staví stálá hlídka pohraniční stráže. Ukazujem propusk a bez problémů pokračujem do vsi. Necháváme se zlákat hned prvním magazinem, teda stavební buňkou, v níž je za pultem kromě prodavačky i pro středoevropana neuvěřitelně pestrá nabídka zboží. Od chleba přes čokolády, konzervy a marožennoe až po rozbalený hygienický vložky, prodáváný coby kusovky.

Lanovka.

Tady poznáváme takzvanou údolní nemoc. Je to protipól známější horské nemoci. Horolezec, alpinista, či prostý turista se vrátí po několikadenní túře z hor. Vidí magazin, v něm jídlo, ceny k pohledání. Tak jí. A jak tak jí, zjišťuje, že už nejí pro hlad. Ale pokračuje. Když už všechno sní, naplánuje, co musí koupit na další cestu. Máli dost sil, zvedne se a koupí to. Vyjde před magazin a pustí se do balení. Zjistí, že by si ještě trošku dal. Přece se s tím nepotáhne. Tak si dá. A pak to přijde. S vypětím všech sil se postaví, uchopí bágl a zjistí, že nemá sil k nahození. Když má s sebou kamarády, vzájemně si pomohou. V opačném případě musí požádat prodavačku. A vyrazí. Jak tak jde, přijde na něj těžkost. Že jsem se tak přežral, začne si vytýkat. Ale příště, příště to udělá znovu.

Magazin.

Procházíme vesnicí k hlavní silnici, kde jsme si stopli maršrutku (mikrobus), která nás dovezla asi 15km proti proudu Baksanu do vesničky Elbrus. Při nastupování jsme se zeptali na cenu, řidič říkal: Čem bólše, tim lúčše. Nasedáme a jedem. Naštěstí víme, že by to autobusem stálo 3x5 rublů. Při vystupování po nás chce 50 (75Kč), dali jsme mu deset. V Elbrusu jsme už jako doma. Nejdřív jdeme na poštu, posíláme pohledy, pak na náves, jestli se tak dá nazvat volnej plac s několika magaziny mezi panelákama. Doplňujeme zásoby a kolem šestý večerní vyrážíme do údolí Irik, kterým bysme měli dojít na stejnojmenný ledovec, z něhož máme v úmyslu pokračovat na Prijut jedenácti, základnu pro výšvih na nejvyšší horu Evropy - Elbrus.

Okraj vesnice Elbrus.

Překonáváme asi 300 metrový vstupní práh do údolí Irik. Kilometr na mapě jdeme asi 1,5 hodiny. Přicházíme na pastvinu u vodojemu. Podle mapy je 100m pod námi minerální pramen, 100m nad námi zemní pyramidy. Přespíme tady. Po půlhodince se odzdola vylopli dva Poláci s jednou Polkou. Taky tady přenocují. Na Elbrusu byli předevčírem, teď mají namířeno na Irikčat. Utábořili se asi 30m od nás. Během večeře k nám přišli na pokec, družili jsme se asi do půlnoci. Když se vrátili k báglům, zjistili, že jim půlka věcí chybí. Kromě báglu, peněz a spacáku jednomu ukradli i pas. Okamžitě chmatáme po slzáku a čelovce. Nikde nikdo. Dělíme se na dvě party, jedna zůstane u zbylejch báglů a druhá půjde lupiče dohledat dolů údolím.

Zemní pyramidy.

Tenhle nápad ale brzy zamítáme. Po tmě se dolů jít nedá a s baterkama lupiče nepřekvapíme. Když k tomu přičteme jeho výhodu domácího hřiště a skalnatý srázy všude kolem, z kterejch člověku stačí jenom lehce pomoci, je nám jasný, že to nemá cenu. Usínáme (jak kdo) teda na společný hromadě.

Ráno jdou Poláci dolů s úmyslem najít Kmotra a pas si zpětně odkoupit. My pokračujeme nahoru k zemním pyramidám. Stále se nemůžeme zbavit stísněnýho pocitu, že kdybysme šli pokecat my k Polákům a ne naopak, byli bysme to my, kdo teďka ze zoufalství kontaktuje mafii.

Větší zemní pyramidy.

Nad pyramidami se údolí rozšiřuje. Pastviny střídá borový les, v dálce před námi se tyčí Elbrus. Kolem poledne přicházíme na další pastvinu. Dáváme si do tří pauzu. Myjeme se, jíme, válíme se. Kolem chodí hříbě, chce nám sežrat ponožky.

Po další půlhodince pochodu dorážíme do kempu pod soutokem říček Irik a Irikčat. Míjíme pastevecký koš, přecházíme říčku Irikčat a golfovým hřištěm, které sečou ovce a o důlky se starají syslíci, dorážíme k čelu ledovce Irik. První dva prahy nevypadají zrovna schůdně, tak bereme zavděk Pecoldově radě a obejdeme ledovec zleva (při pohledu odspodu). Tomu ale předchází nutné přebrodění říčky Irik. Její řečiště je tu naštěstí dost široké. rozdělené několika ostrůvky. Pohorky vystřídaly sandály, s hůlkama to celkem jde. Vody je tak po kolena, teplota samozřejmě jen tak aby to teklo. Po čtyřech pětimetrových úsecích vybíháme na protější břeh a s bolestí si zahříváme nohy. Nazouváme pohorky a procházíme štěrkovým polem hrubosti 1m. Nyní se musíme dostat na boční morénu ledovce. Ta má složení dost podobný zemním pyramidám - asi půlmetrový valouny slepený pískem. Hrabeme se nahoru. Musíme lízt vedle sebe, jinak bysme si to házeli na hlavy. Zhruba po hodině se dostáváme na travnatý svah, který Pecold zval horskou loukou. Místy počtyřech dolézáme přes skalnatou hranu na suťová a sněková pole pod průsmykem Těrskolak. Stavíme stan.

Jak napsal Pecold: Údolí Irik patří k nejkrásnějším údolím Kavkazu.

Ráno pokračujeme traverzem suťových polí na střední plato ledovce Irik. Berem mačky, vážeme se, poslední ledopád obcházíme zprava. Nad vrcholy Elbrusu se dělají mráčky, což podle místních věští změnu počasí. Pokračujeme travezem mezi horami ledu a stoupeme do sedla Těrskol. Svačíme, koukáme do mapy, rozpoznáváme Sněhovou bazu a tušíme skály, na nichž by mohl být Prijut 11. Pokračujeme po lávovém hřebínku. Pomalu nám dochází magi, z mráčků jsou mraky, je dost pozdní odpoledne a na černým lávovým hřebínku uprostřed špinavýho ledovce to vypadá jak ve strašidelným filmu. Dorážíme na konec hřebínku. Mraky jsou asi 100m nad náma a nás čeká asi tříkilometrový traverz ledovcem k tušenému Prijutu. Vytahujem mapu a buzolu, berem azimut pro případ, že by se chtělo mrakům klesnout. Opět nazouváme mačky, vážeme lano, vyrážíme do špinavýho a rozbředlýho firnu. Každý z nás, naštěstí ne naráz, si vyzkoušel ten nepříjemný pocit, když vám zmizí sníh pod nohama a zůstanete viset jen za bágl. Naštěstí to nikdy nešlo až do lana. Když se z toho vyhrabete, kouknete do tý díry, vidíte pět metrů rampouchů a pak jen tmu, uctivě tu jámu obejdete. Na zpáteční cestě jsme se od místního záchranáře dozvěděli, že tohle je nejnebezpečnější místo na Elbrusu, že tu jsou až 60timetrový trhliny a mizej tu celý lanový družstva. Radši o tom nevědět.

Střední plato ledovce Irik. Nad Elbrusem se stahují mraky.

Hory ledu.

K prijutu dorážíme v půl osmý, tak akorát na to, abysme vybrali místo pro stan. Buď na suchým lávovým hřebínku, nebo v závětří na mokrým firnu. Volíme pocit sucha. Se setměním přišla očekávaná změna počasí. Vichr, sníh.

Ráno je 15 čísel prašanu, mlha, vítr. Navazujeme zpřetrhaný šňůrky od stanu a zalejzáme zpátky do spacáků. Chlapi z vedlejšího stanu to nevydrželi a začali balit. "Hoši, pojďte dolů, tady vás nic pěknýho nečeká," křičej i na nás. "Máme jídlo ještě na dva dny, tak počkáme do zejtřka a pak vyrazíme. Buď nahoru, nebo dolu." Odpovídáme. "Tak hodně štěstí!" "Dík, budeme ho potřebovat."

Zbytek dne se válíme, jíme, písníčkou zaháníme trudomyslnost. Odpoledne se to na chvilku trhlo a bylo vidět aspoň do údolí. Večer ale zase vichr a sníh. Dávám budíka na pátou, i když vím, že se má vyrážet v jednu. Usínáme.

Asi ve tři se probouzím. Venku furt fučí. Snad jen proto, abych měl čistý svědomí a mohl dál spát, vystrkuju hlavu ze stanu. Tývole hvězdy! "Kluci, je to blbý, ale musíme nahoru." Snídáme, balíme se, nazouváme nakost zmrzlý pohorky, mačky, lano. Před pátou vyrážíme. Ve strouze asi 20m před stanem chceme nabrat vodu. Ještě včera tu tekl potok a to i ráno. Dnes nám vrže přemrzlej prašan pod nohama. S necelým půllitrem na tři krky to bude pěkně žíznivej vejlet.

Hurá, civilizace...