Vyrážíme teda vzhůru. Je šero, vítr duje, neslyšíme se, ale chce se nám. Po pěti minutách chůze za sebou slyším něco jako burácení motoru. Nesmysl, co by to tak asi mohlo bejt. Otočím se a vidím, jak zpod Prijutu přijíždějí světla. Že tu potkám v pět ráno zánovního Kässbohrera, by mě ve snu nenapadlo. Na otevřený korbě rolby se klepe asi osm lidí. Míří k Pastuchovovým kamenům, takže nám příjemně projíždí cestu. Nad "Pastuškama" alpinisti vyskákali, rolba se otáčí a vrací se k lanovce.
Ráno.
Svítá. Tmavě modrá obloha kontrastuje se sněhově bílým ledovcem, lávově černé hřebeny se noří do inverzní oblačnosti pod námi. Po dvou hodinách chůze, během nichž jsme zažili překrásný východ slunce, dorážíme nad Pastuchovovy kameny; do míst, kde se otáčela rolba. Zde se pěšina stáčí mírně vlevo a začíná šikmý traverz k sedlu mezi východním a západním vrcholem Elbrusu. Zanedlouho docházíme prvního vyvezenýho turistu. Je to borec z Texasu, loni byl na Mount Mc. Kinley. Slyšel, že Elbrus je podobnej choďák, tak nased na letadlo, předevčírem přistál v Miněralnych Vodách, během včerejška přejel taxíkem do Těrskolu a v hotelu si objednal průvodce. Dnes, teda bez jakýkoliv aklimatizace, vyjel lanovkou pod Prijut, přesedl společně s dalšími Američany a průvodci na rolbu a teď tady šlape asi jeden a půl hodiny pro nás půlhodinovej úsek. Ale jinak je celkem v pohodě.
Po dalších zhruba dvaceti minutách docházíme jeho průvodce. Příjemnej mladík z Těrskolu. Vypráví, jak sem jezdí v zimě rolbou na sjezdovky. Musí to bejt paráda. Dneska se ale bude muset vrátit...
Šlapeme.
Pokračujeme šikmostoupajícím traverzem. Zastávky na rozdejchání přibejvají geometrickou řadou, možná se čtvercem výšky. Konečně se traverz pokládá a postup do sedla se stává příjemnějším. V sedle docházíme další dva Amíky, kecáme, svačíme, Péťoj ujela flaška se zbytkem vody. Doběhl ji, ale vypadalo to, že se nevrátí. Kyslíkovej dluh v pěti tisících má charakter nedobytný pohledávky. Amíci nám dávají Snickersku a oříšky, jeden z nich už nemůže dál, jdou dolů, prej to nebudou potřebovat. Je nám jich líto. Asi v jedenáct vyrážíme ze sedla na západní vrchol. První výšvih šikmým traverzem na plochý západní hřeben je asi nejnebezpečnější místo cesty. Dnes ale jdeme v 20 cm prašanu, takže ujetí po vyfoukaný ledový plotně nehrozí. Po čtyřiceti minutách výstupu stylem deset kroků chůze, dvě minuty ležení dorážíme na hřeben. Odtud už máme skutečnej vrchol nadohled. Tipuju si jako z Růžohorek na Sněžku. Ve skutečnosti to muselo bejt mnohem blíž, protože na vršku jsme po necelých dvaceti minutách, přesně v poledne.
Furt nahoru.
Je tu slušnej vichr. Péťa pronesl větu: "Jak říkají bratia Slováci - odfotíme a pálíme do piče." Pravda, nebylo to tak doslova, taky jsme si ten vršek trošku vychutnali.
Vrchol.
Sestup byl nečekaně rychlej. Matěj ze sedla k Pastuškám dokonce i běžel (ve snaze dostat se do hustšího vzduchu). Tam se vyzvracel a byl v pohodě.
Sestup.
Ke stanu dorážíme ve tři, máme toho plný zuby. Další sestup necháváme na zejtřek.
Stan (Beskyd) zaslouží pochvalu. Po třech nocích ve 4200 m.n.m. byl jen lehce prodřenej po obvodě, kde jsme ho neodborně zatížili ostrými lávovými kameny.
Sestupujeme kolem Prijutů.
Prijuty.
Z novějšího Prijutu po požáru v létě 1998 mnoho nezbylo, je v něm ale slušný závětří.
Nový Prijut 11.
Vypadá to, že nad starým Prijutem roste střecha.
Starý Prijut 11.
U Ledové Bazy potkáváme arménskýho klasika s partou mladíků.
Arménskej klasik.
Odpoledne dorážíme do Těskolskýho aulu. Aul je balkarská část obce, vlastně takový okraj s primitivními hospodářskými staveními.
Těrskolský aul.
Savětskaja těchnika vsigdá býla věliká.
Ural.