MONGOLSKO 2000 - 1. část - CESTA TAM


10. července - 28. srpna 2000

Hanes & Mates

 

Tak takhle nějak to v Mongolsku vypadá. A my to chtěli vidět.

 

Předtím ale musíte vyrobit pořádnou stopařskou ceduli a vyrazit na východ. Třeba přes Náchod na Varšavu.

 

Šlo nám to super, za první odpoledne jsme dorazili až do Kladska. Usínáme na bejvalý chmelnici (jinde se náš stan bez tyček a kolíků postavit nedal) a kocháme se pohledem k Boru a Hejšovině. Ještě je čas se vrátit...

 

Po ránu jdeme zkusit kamioňáky na klodskou vnitrostátní celnici. Netrvalo dlouho a vezeme se několik set kiláků do Piotrkówa Tryb. Já tímhletím Magnem a Mates za ním stojícím bílým meďourem.

 

Polska.

 

Kaunas, Litva. Konečně potkáváme i jiný stopaře; v Polsku jsme nikoho stopovat neviděli. Stopujeme asi 20 minut a jdeme spát. Pro dnešek to stačí, navíc je tu u dálnice zajímavý...

 

betonový monolit. Památník obětem Kaunaského koncentračního tábora. Na večer nás jeho převisy ochránily před lehkým deštíkem.

 

Riga, Lotyšsko.

 

Výstavní město v německém stylu, Balt je Balt.

 

Rekonstrukce sověty zanedbávaného centra probíhá v nezvyklé čistotě. Nevědět kde jsem, zdravil bych Gutentag.

 

Zajeli jsme si asi 20 kiláků na pláže.

 

A vycachtali se v baltu.

 

Nevynechali jsme ani skanzen,

 

před kterým se dá bez problémů přespat.

 

Vnitrostátním vláčkem jsme dorazili do Zilupe a polopěšky polostopem dojeli na ruskou hranici. Tu jsme překročili o půlnoci, spíme asi kilák za celnicí.

 

Placeným stopem přijíždíme do Sebeže (na fotce je nádraží) a vlakem pokračujeme přes Velikije Luki do hlavního města.

 

MOCKBA. Chrám Vasila Blaženého na Rudém Náměstí.

 

Za 500 rublů (700 Kč) kupujeme jízdenky na pětidenní cestu do Irkutska. 5000 km a nějaký drobný. Jinak vláček jede až do Čity, tipuju tak 8000 km.

 

Na chodbičce každého vagónu je samovar.

 

BAM. Bajkalsko amurská magistrála.

 

Vagón restaurant.

 

A to je naše kupé, teda spíš oddíl, protože jedeme plackartnym vagónem a ten nemá jednotlivý kupé oddělený dveřma. Ulička je průchozí.

 

Po pěti dnech vystupujeme v Irkutsku. Matěj Brát před plakátem k akčnímu filmu BRAT (bratr) 2.

 

Hádejte kde jsme.

 

Voda studená, zato pitná.

 

Bajkalský tjumen.

 

V solené a uzené formě.

 

Bajkal.

 

Port Bajkal. Před lety nejvýznamnější přístav Bajkalu. Dnes trosky, ostatně jako spousta továren, dolů, ...

 

Tady výjimečně není na vině pěrestrojka, ale irkutská přehrada, která zatopila část přístupové železnice (BAM). Hlavní tah byl přeložen o několik desítek kilometrů jinam a přístav se ocitl na slepé koleji.

 

V zimě se pokládávali koleje na zamrzlé jezero, čímž se zkrátila cesta do Ulaan-Ude o několik set kilometrů.

 

Snídaně v trávě...

 

Na dobrou radu z internetu pokračujeme pěšky po staré železnici. Vlak tu jede jednou za den, bohužel ve dvě v noci. Máme štěstí, stopli jsme si drezínu údržbářů a svezli se 8km.

 

I tak je to do příští stanice kus cesty.

 

A jít po kolejích, to není žádná sranda.

 

Nočním vlakem dorážíme do ... Nejvýchodnější cíp Bajkalu.

 

Doplňujeme nádrž (vařiče) a vlakem popojíždíme přes Ulaan Ude na hraniční přechod Nauški.

 

Volíme nejlacinější možnou variantu, tedy přejezd čáry místním vlakem (mašina a jeden vagón) a do mezinárodního rychlíku nastoupíme v první mongolské stanici.

 

Ze Suchbaataru jedeme sice expresem Moskva-Peking, zato za vnitrostátní tarif.

 

Triumfální příjezd do Ulaan-Baataru. Vystupujeme z vlaku společně s desetičlennou pražskou bandou, jejímž členem je i Lucka z Náchoda. Věděli jsme, že ji potkáme, ale zrovna teď a tady?

 

hanes, foto mates                    

>>  2. část - v Mongolsku