Po půlročním těšení a shánění parťáků jsem se definitivně rozhodl odjet začátkem července.

Moc nadšenců jsem nesehnal, byli jsme tři a dnes můžu říct, že je to tak akorát. Na ustavující schůzi jsme stanovili datum odjezdu na pondělí 19. 7. 1999. Sraz v 9 u Náchodský kašny. Mě s Matějem tam hodil pan Brát autem, měl to zrovna při cestě, Péťa se dostavil na desátou s omluvou, že do půl šestý balil a pak si chtěl zkusit, jestli ještě zabere. Vzbudil se v devět deset. V Náchodě jsme dokoupili pár nezbytností, jako troje digitálky zn. ASAHI, týmový kšiltovky s Donaldem, repelentní indulonu, pojištění léčebnejch výloh… V poledne jsme se cestou k Běloveskýmu přechodu stavili na voběd v nádražce. Následuje procházení fronty kamionů a shánění čehokoliv jedoucího směrem Brest, Minsk či Kijev. V Minsku má totiž Péťa kámoše a i odtamtud jezdí snad lacinej bus (35 $) na Kavkaz. K nikomu jsme se nevetřeli, nastupuje varianta B, pracovně zvaná Michalovce – Užhorod. Když už jsme tady, nakupujem v Primě proviant a za hranicí cigára coby bakšiš. Vracíme se do města a stopujeme u rybárny. První stop je víceméně symbolickej – bere mě Józa Hauck, vpředu už je Péťa a frčíme si do Skalice. Na dotaz kdy nám letí letadlo odpovídáme vysvětlením varianty A i B, za což sklízíme kromě výsměchu i malý uznaní.

Do Michalovců jsem se dostopoval vdruhej den, v úterý 20. V sešt večer. Sraz byl dán na autobusáku, od 16.00 každou sudou hodinu. Ještě tu nikdo nebyl. Procházím město, vracím se na osmou, zase nic. Začíná ve mně hlodat nejistota, zda nemám bejt na vlakovým nadraží, u kterýho je mimochodem taky pár autobusovejch stání. Je to tři kiláky přes město, mám co dělat abych tam v devět byl, otočil se a spěchal zpátky na desátou na autobusák. Nikde nikdo. Zato jsem potkal předsedu krajský sekce Československejch demokratů. Byl to takovej poděs, ale když jsem ho v půl jedenáctý potkal znova na autobusáku a vůkol viděl nebezpečí nočního velkoměsta, rohodl jsem se využít jeho nabídky a u něj přespat. Byl to vážně podivín. Sídlo strany, pracovnu a současně byt mu před nedávnem údajně vykradli, ležel jsem v prázdný místnosti na madracích (který oproti postelím nikdo nevzal), asi v třináctým patře paneláku s č.p. 1. Na toaletě nefungovalo splachování, proto měl v koupelně oddělanej sifon pod umývadlem a pod ním kyblík na splašky, kterejma pak splachoval. Systém šetření ovšem dovedlo k dokonalosti až zjištění, že rozdíly mezi objemem splašků a vodou potřebnou ke spláchnutí vyrovnává asi dvousetlitrová zásoba splašků v zašpuntovaný vaně.

Ve středu 21. pokračuju v pendlování mezi nádražími. V šest večer jsme dokonce čtyři (přibyl Líla), kupujeme vouchery, podle kterejch nás čeká týdenní pobyt v hotelu Žirka Mukačevo. Teď nám už nic nebrání v další cestě. Během čekání na Ukrajinskej autobus, kterej nemá jízdní řád, zato jezdí za polovinu ve srovnání s SAD, potkáváme partu Slováků vracejících se z Kavkazu. Narychlo se před nastartovaným autobusem dozvídáme, že nám jede ve třičtvrtě na jedenáct pojezd obšči do Charkova, kde máme přestoupit na plackartnyj do Mineralnych Vod. Bude to stát 70 Hřiven (= 560 Kč) a to je prosím Kavkaz. Fakt štěstí.

Nasedáme do Ukrajinskýho autobusu a frčíme k hranici. Jede 7 lidí. My 4, jedna Slovenka jen do Vyšného Nemeckého a jedna Ukrajinka do Užhorodu. A řidič s mitfárou. Chvíle čekání ve frontě nám krátí pozorování pašeraček cigaret, který si lepěj po těle pásy na izolepě naskládaných krabiček. Hranice přejíždíme bez problémů, autobusák někam nes asi dva kartony cigaret a my přemejšlíme, co maj kde zašitýho, že se jim vyplatí takhle platit za 5 lidí (my jim dali 60 Sk za každýho, bágly vezli zadarmo). Vystupujeme před Užhorodským nádražím a máme asi hodinu a půl na sehnání hřiven a koupení lístků. Po zjištění kursu ve směnárně a v hotelu jdeme smlouvat s taxikářem. Úspěšně vyměňujeme 80 $ na 316 hřiven a jdeme koupit lístky. Beru s sebou diktafon, budeme mluvit rusky. Četýre raza do Charkova, obšči. Čtyry ribjáta? Četýre, da. Vosjemděsjať tri hrivěn šesděsjať pjať kapějek. Pak zkoušíme koupit nebo aspoň zabukaváť lístky Charkov – Min. Vody, ale nejde to, tam už jezděj ruský dráhy.

Nastupujeme do vagónu, seznamujeme se s dežurnym, vybíráme kupé. Dežurnyj sprevodnik je průvodčí, kterej se stará jen o svůj vagón.

Přetlačovaná mezi slovenskou a ukrajinskou celnicí.

Kupé je něco jako kupé v lehátkovým voze, ale beze stěny do uličky. Přes uličku jsou nad sebou další dvě podélně ložená lehátka. Najít kupé s oknem, který se dá otevřít a světlem, který se dá rozsvítit je i v domovský stanici neřešitelnej problém. Vzhledem k blízkosti toalety upřednostňujeme otevíratelnost okna. Tualjet je místnost, kde mísa jen udává směr konání potřeby. Avízovaný myši nám ale jídlo nevožrali, zlodějský bandy nám bágly neodnesli. Když je člověk ostražitej a věci, který zrovna nedrží v ruce nebo na nich neleží má zavázaný v báglu, nemusí se bát. I my jsme si všimli Péťovy karimatky mizející do sousedního kupé. A že by někdo probíhal vlakem a strhával s sebou dvacetikilový bágly jsme taky neviděli. Pro jistotu jsme si je ale na noc mezi sebou provázali. Se slzákem v ruce a s čelovkou pod hlavou projíždíme noční Karpaty, tunely jsem bohužel zaspal. Budíme se někde za Lvovem a nekonečnejma rovinama uháníme ku Kijevu. Tam jsme navečer, fotíme ho z vlaku, po pár hodinách usínáme, ráno jsme v Charkově.

Za tuhletu fotku jsem málem přišel vo foťák. Líla to vzal bleskem, slez z palandy, pak jsem tam vylez já a chtěl to vzít na diák. V tom se zvednul pod Péťou sedící Ukrajinec a chtěl po mě film. Naštěstí pod Matějem sedící vazba byl po těch dvou láhvích vodky (na stolečku) ještě poměrně soudnej, nechal si vysvětlit, že v záběru je jen vršek kupé a kolegu uklidnil (no, spíš přepral…).

Po dvou nocích se stěhujeme z vlaku, loučíme se s dežurnym a vydáváme se na prohlídku univerzitního městečka. Úkolem č.1 je sehnat lístky do Min. Vod. Teď je ale pokladna na dnešek zavřená, otevřou ji za dvě hodiny, takže vyrážíme do města na snídani a lístky koupíme až před odjezdem. Brzy zjišťujeme, že Charkov je po Kijevu druhý největší město Ukrajiny.

Charkov, kostely a zlatý bášně.

Kupujeme chleba a sejra, usedáme před památník založení nejvyššího sovětu ukrajiny a snídáme. Na nádraží se vracíme metrem – je stejný jako v Praze, z Mitišinskovo mašinastrajitělnovo zavodu. Pravda, vozy jsou poněkud staršího typu, ty co u nás stáhli asi před dvěma lety, stanice jsou taky stejný, ale místo plechovejch či keramickejch obkladů tu maj pěkně vybílíno. Středoevropan na ty bílý stěny jen čumí, fakt tam nejsou sprejeři. Místo složitýho lístkovýho systému si prostě koupíte umělohmotnej žeton v hodnotě 30 kopějek, kterej hodíte do klasickýho skřipce, u kterýho pro jistotu stojí policajt, aby ho někdo nechtěl podlízt nebo proběhnout jak vlk v Jen počkej.

Charkovští studenti.

V nádražní hale shazujeme bágly, já s Péťou se stavím do fronty na lístky. Během chvilky je u Petra překupník. Naštěstí netuší, že patříme k sobě, takže se ho Péťa táže na nákup lístků do Kijeva, pak na toaletu a vzápětí spolu mizí kdesi v suterénu. Bez peněz se dostávám k okýnku, pouštím před sebe lidi a čekám, kde se objeví. Sláva, někde ho setřás a už je tady. Přenechávám mu svý místo a stavím se do vedlejší fronty. A už je tu ten mafián. Teďka jde po mě, to jsme potřebovali. Dělám, že si chci ty lístky na zejtřek do Kijeva koupit sám. On se jen tak nedá. Tohle je prej kasa pro invalidy. Má pravdu, pokladen je tu asi 10, jedna pro válečný veterány, další pro invalidy, třetí na zejtřek… jen jedno okýnko na dnešek a Péťa na řadě. Toho si překupník všimnul. Nechal mě a začal hučet do Péti. Chyt jsem ho za rukáv, vyptával se na pokladnu pro cizince, prej cestovka Inturist, asi tři ulice od nádraží, ptám se, jede-li tam tramvaj, jaký číslo… Sláva, Péťa má lístky! Vysmáli jsme se překupníčkoj, kterej zamektal něco v tom smyslu, že zařídí, abychom se do toho vlaku nedostali. Naštěstí ale nevěděl, kam jedem. Stejně jsme pro jistotu opustili halu jednotlivě. Sešli jsme se před nádražím u sudu s kvasem. Od Jardy Pavelky vím, že to stojí za ochutnání, tak neváháme a točíme. S jedenapůllitrovou petkou jsme měli ve čtyřech co dělat, zvláště když někteří po prvním ochutnání další konzumaci odmítli. Nakonec si ještě kupujeme pár dobrot na cestu a jdeme na nádraží. Mafián už oblboval jiný turisty, takže jsme nepozorovaně proklouzli na perón a nasedli na plackartnyj do Min. Vod.

Charkov, památník založení nejvyššího sovětu ukrajiny.

Ze zkušeností jiných expedic víme, že se za povlečení v plackartnych vagónech platí. Ptali jsme se místních, říkali že 13 rublů (Ukrajinci říkaj hřivně rubl, takže by to dělalo 104 Kč na osobu). Taky ale víme, že jde dežurnyho ukecat a spát na vlastních karimatkách, poř. spacáku (to by se ale muselo tak o 20° ochladit). Nic nenecháváme náhodě a hned po rezjetí vlaku jdou Péťa s Matějem vyjednávat. Prý něvazmóžno, dokonce viděli i nařízení z ministerstva. Když si Petr vymyslel, že nemáme peníze, jen šeky, jedna Moskevskaja vodka to spravila. Jaký bylo naše překvapení, když jsme se na zpáteční cestě dozvěděli, že to stojí 13 ruskejch rublů, teda 20 Kč. I tak jsme ale ušetřili (asi 30 Kč) a hlavně jsme se tak na hodinku zabavili…

Výšvih do nejvyššího patra kupé - na desku pro zavazadla.

Kolem šestý večerní jsme se přiblížili k ukrajinsko-ruský hranici. Nejdřív prošli vagón Ukrajinci, pak Rusové, pak zase Ukrajinci. První policajt chtěl vědět, kolik máme peněz, přiznali jsme asi polovinu. Další chtěl vouchery a pasy. Třetí si vzal pasy a Péťu, odved si ho bokem a chtěl po něm 20 hřiven na barvu do razítka, jinak nám ho nebouchne. Bouchnul, Péťa se nenechal. Po hodině jízdy přišli další Rusové, vypsali nám povolení k pobytu (abychom nepřekročili max. 30 dní bez víza) a byli v pohodě.

O půlnoci jsme se přiblížili k Černýmu moři, projíždíme Rostov, přejíždíme Don. No, čekal jsem větší řeku. Usínáme. Probouzíme se asi hodinu před Min. Vodama, kopce nikde, všude rovina, step, je nám to podezřelý. Těsně před městem bylo pár skalnatejch z roviny čumících kopců, ale žádnej Kavkaz. Teď teprve vidím, jak nás ty ruský rozměry zblbly. Jakoby jsme chtěli vidět Alpy z Budějovic…

Péťa vysvětluje naše plány spolucestující studentce.

Ve Vodách vystupujeme z vlaku, dáváme řeč s místním borcem, kterej má na zádech nefalšovanýho machovskýho Marmota. Odmítáme nabídky předraženejch taxíků k Elbrusu, skládáme bágly na nádraží, Petr s Matějem vyrážej na průzkum města. Asi po hodině se vracej plni prvních ruských zážitků. Kam se hrabe Ukrajina –tržnice , kde koupíte všechno od žárovky přes bůček po adidasky, zapalovače, který jsem výhodně koupil u Skrblíka po 3 Kč tu maj za 2r. Dáváme si točený Velkopopovický pivo za 5 r. (7,50 Kč), nějakou zeleninu, chleba,… je tu vše, potraviny asi za 2/3 českých cen.

Odpoledne usedáme do električky a frčíme posledních 160 km do Nalčiku. Tam přijíždíme asi v pět, hned na nádraží se ptáme policajta na vojenskou stanici a já s Péťou tam hned vyrážíme. Potřebujeme bumážku pro vstup do příhraničního pásma. Stanice je na okraji města, jedeme maršrutkou, tak se říká mikrobusům jezdícím po linkách autobusů (ve větších městech i trolejbusů). Běžně stojí asi 2 ruble, tady po nás nikdo nic nechtěl. Na bráně vojenský stanice se dozvídáme, že bumážky vydávají jen velký šajby, a ty maj samozřejmě přes víkend volno. Záklaďáci na bráně nezabrali ani na dolar, tak nám nezbejvá, než přečkat dvě noci a jeden den tady, v hlavním městě Kabardinsko-balkarský republiky.

Říkáte, že mám bagážku z Machova?

Během vaření jsme načali Sovětskuju vodku, byla teplá, ale byla. Po večeři přišla vhod teplá sprcha a pokec s posunovačem. 

Visjolyj povar, Nalčik, strážní domek.

Byl to původem Bělorus. Přestože byl ve službě, dal si s náma vodku. Nalil decákovej stachan, voklopil a zajed chlebem. My jen čuměli. Kdyby prej pil po troškách, jako my, byl by brzo v lihu a to si ve službě nemůže dovolit. Nádražáci si svý fleky fest držej, tenhle vydělával s přesčasama a nočníma směnama tři a půl tisíce rublů, přičemž středoškolská učitelka bere pět set.

Večeře ve strážním domku.

V neděli (25.7.) ráno nás zkontrolovala policejní hlídka (přece jen je nádraží strategickej objekt). Bágly necháváme u nádražáků, vyrážíme do města a uzavíráme sázky, kolikrát nás dneska budou legitimovat. Nevyhrál nikdo, dál už jsme totiž (až na focení parlamentu) neměli s policií žádnej problém. Prošli jsme si hlavní třídu, cestou dali maroženoe, v kanceláři aeroflotu jsme si vyměnili 120 $ a v univermagu koupili svačinu. S tou jsme se poprali v parku naproti horní komoře parlamentu KBR. Ve vidině budoucího strádání jsme si dali kulatou koblihu s rozinkama, šestikilovýho melouna, trojhránek s tvarohem, kefír, chleba a dvou a čtvrt litrovou PETku piva. Potom jsem v zábavním parku vyhledal podzemní tureckej záchod, dokonce s automatickým splachováním a mytím nohou zároveň. Během prohlídky atrakcí parku a hledání narzanu, jak se zde říká minerálním pramenům, jsme spořádali další ruskou zmrzlinu. Při další prohlídce jednotliví členové expedice odbíhali do křoví. Povečeřeli jsme endiaron s živočišným uhlím a asi do půl noci klábosíme s třetím posunovačem.

Lokomotivy ze Škodovky mívaly označení ČS.

V pondělí vyrážím s Péťou k vojákům pro propusk. Od osmi čekáme před vrátnicí, jsou tu asi dvě party Ukrajinců a jeden autobus Moskevskejch alpinistů. Otvírají v deset. Jako cizince nás nevpustili dovnitř, takže jsme si museli vymyslet maršrut (kudy kam chceme chodit), kterej jsme předali ruský kolegyni, která nám ho donesla k potvrzení. Spěcháme zpět na nádraží, loučíme se s posunovačema, každýmu nám nalili dva stachany vodky, a honem rychle na autobus. Slunce pere, je mně šoufl. Nasedáme do dálkovýho Ikarusu Nalčik - Baksan - Tyrnyauz - Elbrus - Těrskol.

Asi 20 minut po plánovaným odjezdu nám řekli, že kdo nemá v kase koupený lísky, ať vystoupí. Nechápeme. Bágly prej máme nechat v busu, lístky si nemáme kupovat. Pro jistotu necháváme v atobusu i Lílu, zbylí tři vystupujeme a jdeme s davem za roh atobusáku k zastávce MHD. Po chvilce přijíždí i náš autobus, nastupujeme a frčíme do hor. Pro koho jsme hráli tohle divadlo chápeme až tehdy, když platíme 23 rublů (35Kč) při vystupování ve 160 km vzdáleném Elbrusu řidiči na ruku.

Vesnička Elbrus leží v místě ústí dolin Adyl-Su a Irik do Baksanského údolí. Hned po vystoupení nás laká ukrajinská parta do autobusu do alplageru Džantugan v horní části údolí Adyl-Su. Přesně tam máme namířeno. Je to asi 7 km prašný cesty s převýšením 400 m a bude to stát 20 rublů. Nemusí nás dlouho přemlouvat a už se vezem.

Vylodění z Ikarusu ve vesničce Elbrus. V popředí Líla a jeho poloprázdná šedesátka. I tak se dá jet na Kavkaz.

Je to zážitek. První pohledy na zasněžený velikány, burácení motoru přerušované výkřiky mladých horalů. Náda naždať šýpkosť, huláká kdosi z davu když motor už nemůže a šofér loví nižší převodovej stupeň. Míjíme dělo na odstřelování lavin. Najednou chcípnul motor. Rozjíždíme se na zpátečku. Po zařazení první nepřemožitelný ujedeme asi 20 m a motor opět vypovídá službu. Benzina nět, konstatuje řidič. Svůj výrok kontroluje pohledem do nádrže. Vystupujeme, tlačíme autobus mimo cestu, řidič bere pětilitrovej kanystr a vyráží vzhůru do hor. Už chápeme, proč se platí až při vystupování. Taky nám došlo, že když řidič vyrazil nahoru, Džantugan nebude daleko. Bereme bágly a pokračujeme pěšky. Po necelým kiláku stojíme před chátrajícím hotelem Džantugan. Prej je v rekonstrukci. Na druhým břehu dravý ledovcový říčky Adyl-Su (v balkarštině klidná, krásná řeka) se v borovým háji rozprostírá stanovej kemp.

Ráno se balíme k velký túře. Bereme jen věci, který budeme potřebovat, zbytek (a není toho mnoho) necháváme u ruskejch kolegů. V půl druhý vyrážíme na lehký aklimatizační výstup na Bžeduch (Lumír Pecold, ing., kniha Kavkaz).

Benzina nět.

Líla, jelikož si nestih pořídit pohorky, vyráží v sandálech na průzkum horní části údolí Adyl-Su.

Líla v horní části údolí Adyl-Su. Nad hlavou má vrchol Džantuganu.

My stoupáme po okrajové moréně ledovce Kaškataš. Cestou se nám otevírá krásný pohled na Elbrus. Po tříhodinovém stoupání se dostáváme na konec okrajové morény. Je tu pár stanů, před jedním česká vlaječka, obyvatelé jsou ještě v horách.

Cestou se nám otevírá krásný pohled na Elbrus.